17. prosince 2016

Židle a počítač - napsala Simona Smithová

Počítač: Tak jak to dnes jde?
Židle: Ani mi nemluv, jsem celá rozlámaná. Zas na mě seděl včera celý večer. Sedátko mám v jednom ohni…
Počítač: A to si stěžuješ? Mě nejenže bolí každé tlačítko, jak do mě zuřivě celou noc bušil, ale ještě jsem se vůbec nevyspala, protože kolega Monitor celou noc oddaně zobrazoval ty jeho slavné rodokmeny.
Židle: Ani mi nemluv.
Počítač: Modlil jsem se, aby dnes odešel do práce, jinak by to bylo celý den to samé v bledě modrém.
Židle: Že ho to baví, celé dny a noci tady na mě sedět… Ještě že není moc těžký…
Počítač: Těžký možná není, to já neposoudím, ale nepořádku teda nadělá za dva… Úplně mě svědí každá mezera mezi tlačítky, jak je tam nadrobeno… Dovedeš si to představit?
Židle: Jestli si to dovedu představit? Občas se mi zdá, že jsem jeden velký jezdící drobek. Vyprávěla jsem ti někdy o tom, jak já jsem bývala hezky černá, bez jediného škrábance a bez těch vyleptaných skvrn od koly?
Počítač: To byly časy…
Židle: Prosím tě, vůbec mi to nepřipomínej. Já se na několika místech pářu, mám uvolněná kolečka na noze a z toho věčného vrzání opěrátka jsem už málem ohluchla. Občas si představuju, že jsem exponát v muzeu… Víš? Hezky si stojím, padá na mě prach, čas od času někdo přijde a jemně ho setře… Nic víc… žádný zadek usedající z výšky…
Počítač: Už slyším klíče v zámku, máme ho tady a začínáme nanovo.

Žádné komentáře:

Okomentovat