28. listopadu 2016

Od kdy je vlastně člověk starý - napsala Eva Svobodová

Být starý není dneska IN. Jenže co s tím? Důležité je nepoddat se vlivu okolí.
To mě totiž dost často přesvědčuje, že stará jsem už teď.
Například kolegové v práci. Protože bůhví proč je převaha mladších ročníků okolo mě v kancelářích pořád zřetelnější. Ne že by byli tak nezdvořilí a přímo mi můj věk připomínali. Ale zdraví mě na chodbě první a kolikrát mi začnou po čase, kdy se mezitím nevidíme, zase vykat, i když jsme si předtím už tykali.
V tramvaji mě sice sednout ještě nepouštějí, ale taky už mám zážitek týkající se mého věku. Já, vychovaná ještě postaru, vstávám v MHD a přenechávám své místo opravdu potřebným seniorům. Tuhle jsem také vyskočila a pustila dědu sednout, když tu náhle vzhlédl od knížky mladík vedle a strašně se omlouval, že byl začtený a nevšiml si. Že to nejde, že mě pustí sednout zase on. Zdvořilý, ale radost mi neudělal, to tedy ne.
Samostatnou kapitolou jsou vlastní děti. Nedej bože, když třeba pronesu, že jsem byla „s holkama“ někde na skleničce. „S holkama, jóóó?!“ opáčí hned. „Myslíš tím své kamarádky podobného věku?“ ujistí se. Také milují historky z doby, které zařadily do éry banány jen na Mikuláše. Těch se snažím teda vyvarovat ze všeho nejvíc.
 Jediný obdiv jsem si vysloužila, když děti psaly své diplomové práce prakticky v posteli a na notebooku překlikávaly z elektronické Národní knihovny na Google. Vytvořené polotovary posílaly svým vedoucím a oponentům e-mailem. Nepovedených odstavců se zbavovaly jedním stiskem klávesy delete a místo toho prostě šouply opravený text. To jsem se neudržela a pověděla jim o našich celodenních pobytech v Klementinu a stránkách vyklepávaných postupně dvěma prsty na psacím stroji. Na papíry proložené kopírákem, v lepším případě otočeným správnou stranou.
„No to jsi dobrá, žes to vydržela. To já bych nedala. Holt bych nestudovala vysokou školu,“ prohlásila ta mladší rozhodně. Ano, věřím jí.
Tyhle tlaky okolí známe každá z nás. S tím se musíme prostě smířit a svoji - řekněme svěžest - si pěstovat vnitřně, protože tam nám ji nikdo nevezme. A kromě toho: když je člověk zdravý a rozum mu ještě slouží, není vlastně nic lepšího, než to zkřížit s životní zralostí a zkušeností (slovu moudrost se záměrně vyhýbám), a pohodově si to na světě užívat.


Žádné komentáře:

Okomentovat