„Maminka, maminka,“ křičí malá Lucka nadšeně a běží dlouhou, předlouhou chodbou. „Lucko, co tady lítáš jako splašená,“ okřikne ji teta. „Tvoje máma nepřijela, to je Tomášova návštěva.“
Úsměv se vytratil, rozzářené oči zhasly a začaly se zaplňovat těžko potlačovanými slzami.
„Běž do pokoje,“ postrčí ji teta. „Můžeš si pustit pohádku.“
Lucka ale nechce pohádku, nechce do pokoje, kde už není ani její milovaná panenka. Kluci se o ni ráno přetahovali, utrhli jí nožičky a teta ji vyhodila. Tehdy Lucinka chvíli poplakávala, ale pak si vzpomněla, že dnes konečně přijede maminka a na panenku už nemyslela.
Teď nemá nic. Ani maminku, ani panenku. Nikoho, vůbec nikoho. A tak se rozhodne. Už je velká. Už chodí do školy. Přece jen běží do pokoje. Popadne školní tašku, vyhodí Slabikář, sešity, penál si tam nechá. Přidá pyžamo, taky bundu a čepici, kdyby byla zima. Pojede do města a tam maminku určitě najde. Cestu na autobus dobře zná.
Dětský domov stojí na okraji vesnice. Rychle se stmívá a ve světlech pouličních lamp se občas zatřpytí sněhová vločka. Lucka se na zastávce chvěje zimou. Netuší, že v neděli žádný autobus nejede. Možná tady umřu, napadne ji a začne hledat v tašce alespoň kousek papíru. Vytáhne zapadlý obrázek a ledovými prstíky píše: MAMINKO MÁM TĚ MOC RÁDA
