Svůj první byt jsem si zařídila ve 20 a asi týden nato jsem se rozhodla zařídit si i pořádné první zaměstnání. Velká firma Chemopetrol obstála v mých požadavcích a já v jejich.
První dojem je rozhodující. Určitě musím přijít poprvé do práce včas! Jako obvykle jsem si první po ránu udělala kafe a zapálila cigaretu.
Moje smělé plány ale překazil charakteristický zápach plynu. Hlavou se mi začaly honit nevyžádané představy a můj nový byt mizel v pomyslných troskách. Vyběhla jsem ze dveří a bušila na dveře sousedů, ať okamžitě opustí dům, nebo skončí v jeho troskách také. Žádné dveře se neotevřely. Chaoticky jsem popadla Elišku a vyhodila ji z okna. Krátce mňoukla, jak dopadla na zem a já poprvé ocenila výhody bydlení v přízemí.
Neumytá, neupravená a v pyžamu stojím v bezpečné vzdálenosti od domu a vyhlížím plynaře.
Telefonicky informuju mámu “Mami, měla jsem tě ráda”. Uklidňuje mě a dává mi radu nad zlato ať pomažu zeď v místě kde plyn uniká, prý se tam budou dělat bublinky.Voda stéká ze všech koutů, po bublince ale ani památky.
Dveře na chodbu nechávám pro všechny případy otevřené.
“Dobrý den, to jsem ráda, že už jste tady. Pojďte dál” s nadějí se vrhám k velkému chlupatému psovi v domnění, že pes je vycvičený na hledání plynu a pána co drží v ruce bílou hůl vybízím k překročení prahu. Pes dělá, že mě neslyší, pán dělá, že mě nevidí a oba pokračují směle do prvního patra. Vyběhnu za nimi a teprve pak mi dojdou souvislosti. Nemám odvahu slepci vysvětlovat, že je to možná jeho poslední hodinka v životě.
Pár minut na to se objeví skuteční plynaři. Teď jsem si jistá, protože to mají napsané na vestách.
Do bytu vejde starší sympatický pán v lacláčích a při pohledu na elektrický kotel a sklokeramickou desku se ptá, kde jsou spotřebiče na plyn. Udiveně na něj koukám, hledám co požaduje ale nakonec odpovídám, že v tomhle bytě není plyn zavedený. Teď si zase nechápavě prohlíží on mně a já rychle namítám že, co když je nějaká zapomenutá trubka ve zdi a teď praskla, snažím se vysvětlit svůj strach o bezpečnost celého domu. Měří si mě laskavým pohledem a naznačí, že se chystá k odchodu.
Panikařím a trvám na tom, že nemůže odejít dokud něco nenaměří..
Snaží se vyhovět mým požadavkům a pro můj klid se vydává i do sklepa, ale bez očekávaného výsledku. Ve vchodových dveřích omluvně krčím nos a křivím pusu a on se loučí slovy útěchy “to je v pořádku”.
Oblečená-neoblečená, učesaná-neučesaná se vydávám do svého Chemopetrolu. Podle oschlých dortíků na ubrouscích v kanceláři to vypadá, že už je nějakou dobu po obědě. Stručně se snažím omluvit, že jsme měli v domě havárii plynu. Seznamuji se s novým prostředím a přidávám se ke kroužku kuřáků. Cítím plyn. Po svém předešlém neúspěchu, ale nemám odvahu se domáhat názoru ostatních. Od konce pracovní doby mě dělí 3 hodiny a já nesoustředěně odpočítávám každou minutu.
Jsem unavená sama ze sebe a jedu si pro povzbuzení za mámou. Pijeme kafe a chystám si zapálit cigaretu. Z kapsy vytáhnu zapalovač. Připálím si a utírám si mokré prsty do punčocháče. Není mi jasné, kdy jsem si je stihla namočit do kafe. Přemítám poslední minuty a najednou vím jaký pocit je, objevit Ameriku. Nalézám malou prasklinku na zapalovači a z ní vytéká čirá tekutina. A tak mě napadá, jestli by pán v lacláčích zůstal tak vlídný i přesto, kdyby se dověděl celou pravdu a v koutku duše věřím, že ano.
