Zapomněla jsem dýchat, ale srdce bušilo dál. Jako by se jeho údery spojily v jeden dlouhý tón. Ve dveřích se objevila její ruka. Pak černé boty a nakonec celá postava. Kdo je? Proč mi leze do života? Měla blond vlasy, to se dalo čekat. Bylo jí asi dvacet. Dost odporné, tati. Ticho se pomalu rozlévalo kolem nás a ona mi upřeně zírala do očí.
„Patricie, to je Jana," představil nás táta, když mi bylo dvanáct. „Jani, to je Patricie." Patricie. To jméno se mi zařezávalo do kůže, můj žaludek při něm poskočil a ruce mírně cukaly. „Ahoj," usmála se a při tom si očividně užívala, jak moc jí to dneska sluší. Vycenila na mě všechny svoje bílé zuby a rukou si jako mimochodem prohrábla platinové vlasy. Pak se otočila a zmizela. Brzy jsem ale zjistila, jak těžké je někoho míjet v bytě 2+1. Byla všude a já z ní měla strach. Macecha z pohádek. Byl to snad jen předsudek? Ne.
Pár měsíců jsem to každotýdenní setkání zvládala, ale opravdu nikdy jsme se nezbožňovaly, ale to se dalo pokládat za logické. Já se jí bála, ona mě nenáviděla. Nenáviděla to jediné pojítko mezi tátou a jeho starým životem. Nenávist a strach, děsuplná kombinace. Možná, že i žárlila, ale stejně měla vždycky navrch. Uměla si počkat, až to nikdo neuvidí a pak udeřit přesně tam, kde krvácím. A takových míst má dospívající holka mnoho. Táta to neviděl. Nikdy nic neviděl. Neviděl, že pokaždé, když mě ,odstrčila mě na zeď. Že na mě křičela i pod sebemenší záminkou. Neviděl, že každý týden sedím nehybně na posteli v panice přijít do obýváku za ním, jen proto, že tam je Patricie. On jen dál plnil její rozkazy: „Jano, nešahej na Patriciiny věci, prosím." „Jano, buď v noci potichu, budíš Patricii." „Jano, už sis zase neuklidila boty do poličky, Patricii to vadí!"
A tak jsem se vždy, než jsem se šla umýt, pokusila zapamatovat přesnou polohu všech věcí v koupelně, abych náhodou něco neposunula. V noci jsem se ani nepohnula, natož abych se šla napít a zkusila jsem boty uklidit postupně do každé z poliček, jen abych zjistila, ve které Patricii nevadí. Dalo se tak přežívat. Když jsem se úplně stáhla, tak šlo všechno. Jen jsem nesměla dát Patricii najevo, že stále žiju. Bylo toho hodně. Hodně pohledů, hodně urážek, hodně útoků. Ale já to zvládala. Dokud jsem se jednou nešla umýt.
Před sprchou si totiž musím sepnout vlasy a má gumička se přetrhla. Moc dobře vím, kde má Patricie gumičky, ale jen při pomyšlení, že otevřu ten košík, se mě jímala panika. Neměla jsem ale jinou možnost. Pozorně jsem si prohlédla, jak přesně je košík umístěn. Bývala vedle něj skříňka se šperky, ale tu si Patricie vždy při mé návštěvě zamykala do skříně. Nyní tam stál košík sám, o gumičky se asi tolik nebojí. Koukla jsem se, jak je natočený a roztřesenýma rukama jsem zvedla víčko. Uvnitř ale nebyly gumičky. Jen čtvercový papírek popsaný úhledným písmem. A já jen udiveně zírala na to, co na něm stálo: "Ty jsi vážně úplně blbá! Čemu pořád nerozumíš! Už nikdy nehrabej na žádný moje věci, nebo začnu být opravdu zlá. Smrade drzej!" Zhroutila jsem se na zem a plakala jsem. Bála jsem se, že na to přijde, že to pozná. Pak by mě zabila. Myslím tím opravdu zabila a táta by si asi nevšiml. Jako vždycky. Uložila jsem košíček a hrdě jsem vylezla ze dveří. Jano, teď se musíš vzchopit. Nádech a výdech. Brzy to skončí. Posbírala jsem své plyšáky, kteří tady pojaly už mnoho mých slz a oblékla jsem si bundu. Tátovi jsem nechala na posteli vzkaz – Vzdávám to. Vylezla jsem ze dveří a už nikdy jsem ho neviděla.
