Co mám dělat? - napsala Irena Orságová

Jiří Ryvola

„Tak povídej, co se děje?“
„Evi, moc děkuji, že sis udělala čas.“
„Nenapínej, co nevíte, kterou destinaci si letos vybrat? Nebo se vám zatoulal pes?“
„Odešel.“
„Co? Kdo odešel? Pes? Ty jsi tak tajemná.“
„Petr odešel.“
„Aha, promiň, to by mne ve snu nenapadlo, to jsi mne zaskočila. Já jsem si myslela, že opět nevíš z rozmaru, co dělat. To se po tolika letech, ten ukázkový manžel, kterého jsme Ti všechny záviděly, jen tak sbalil a odešel?“
„Je to tři dny. Stručně mi u večeře řekl, že se cítí delší dobu nespokojený, a že se musí najít. Ať mu dám čas.“
„Co jsi mu na to řekla?“
„Co asi, ztropila jsem mu scénu a pomáhala házet věci do kufru.“
„No, tak to asi nebylo taktické...“
„Jaké taktické? Já se mu roky starám o děcka, obětuji se pro jeho kariéru a on se mezitím ztratí a jde se hledat. A já mám být ještě taktická?! A navíc, myslela jsem, že je vše v pořádku, ani náznakem mi nic nedal najevo, že by mu něco chybělo. Nikdy si nepotrpěl na nějaké romantické řeči. Možná si pomyslíš, že jsem blbá, ale já jsem vůbec nic netušila.“
„Co děcka?“
„Aleš je na internátě, tak to ještě nezaregistroval a Marušce jsem řekla, že jel na služební cestu.“
„Co budeš dělat?“
„Proto jsem si Tě pozvala. Co mám dělat?“
„Aha.“
„Těžko se mi radí, nic takového jsem nikdy neřešila. Chlapi ode mne vždy stačili utéct, ještě než se narodily děcka. Ale toto už je něco jiného. Nejde o vás.“
„Jak nejde o vás? Jde snad o sousedy?“
„No, že ať je to mezi vámi jakékoliv, musíte se sejít a vytvořit nouzový plán. Musíte se domluvit, kdy se bude vídat s dětmi. Přece nebudeš čekat na rozhodnutí soudu, kdyby se už nevrátil. Rozvod se může táhnout roky, ale ty jim to můžeš ulehčit, aby se jich jeho odchod od rodiny dotkl, co nejméně. Přece nemůžou trpět vašimi problémy. A třeba se najde.“
„No, ty jsi dobrá. To jsem mohla jít rovnou k psychologovi. Ty už mi tu plánuješ rozvod a já se mám asi teď podle Tebe pokořit a zavolat mu. A navíc neřešit vztah, ale dát najevo pochopení, že na odchod měl právo. A to vše mám udělat kvůli dětem, protože potřebují tatínka.“
„Přesně. Pokud nezvládneš, aby je navštěvoval u Tebe doma, dej si podmínku, ať si je bere k sobě. A pokud chceš ještě další radu, udělej to, co nejdříve.“
„To nikdy. Přece se nepokořím. Nic mu usnadňovat nebudu. Alešovi to už nezakáži, je velký, ale Marušku mu nedám. Jen ať také trpí, zrádce!“