21. června 2016

Smrad - napsala Irena Lahodná

Spočívám. Dosáhl jsem úplnosti. Nikdy nebylo líp. Vyplňuji tělocvičnu a prociťuji každý svůj atom. Jsem plynný kvádr 50x25x6 metrů a neměnil bych.
Dotýkám se všeho a všechno propojuji. Jsem integrující. Splývám se zářícími zrnky prachu a prociťuji každý svůj odstín. Jinak se vnímám nad žíněnkami, jinak v záhybech provazů a na kovové hladkosti šplhadel, jinak nad podlahou a jinak na madlech nářadí.
Pronikám tkaninami a zrnky omítky. Jsem všude. Má hustota je optimální. Jsem dokonalý.
Klíč zarachotí v zámku.

„Do prkýnka, to je zase smrad, že by se dal krájet, Jak to ty lidi dělaj,“ pozdraví mě uklízečka.
„Zas ta bába s kýblem,“ pozdravím ji já a souboj začíná. Zotvírá okna a tasí savo. Prchám. Řídnu. Mizím... Nevadí. Vrátím se. Jsem věčný. Jsem duch tělocvičny.

Žádné komentáře:

Okomentovat