Když auto zpomalilo před vysokou budou školy, Dominika se zmocnila ještě větší radost, než kdy jindy. Jupí, škola! Noví kamarádi! zaradoval se v duchu. Prudce vyskočil z auta, popadl školní tašku s obrázkem Blesk McQueena, zabouchl dveře auta a oběhl auto, aby z něj maminku vytáhl co nejrychleji a byl tak co nejdřív ve škole. Ke dveřím školy ji táhl jako odtahovák, div maminka nezakopla. Hned za dveřmi se jich ujmula na pohled velmi příjemná učitelka a zavedla je do šaten, kde se Dominik přezul a svlékl z lehké bundy.
„Za mnou,“ řekla učitelka a Dominik ji svižně následoval. Celou dobu cosi říkala, ale Dominik ji nevnímal. Byl příliš fascinovaný školním prostředím. Minul se s jako mrakodrap vysokými žáky druhého stupně, ale i s kamarády, které znal s pískoviště a ti je doprovodili až do třídy 1.B. Třída byla první v dlouhé chodbě, dveře do ní byly otevřené a zevnitř se ozýval hlasitý jekot a křik.
„Tak, tady je tvoje třída,“ řekla učitelka a ukázala do otevřených dveří.
Dominik živě vkročil dovnitř. Jeho nálada náhle poklesla. Okna, zdi i skříně byly sice polepeny krásnými malůvkami, ale cosi ho na té místnosti vyděsilo. Cosi, čeho si ostatní děti v místnosti nebly vědomy. Skříně mu tu připadaly jako ze strašidelného zámku, pod každou lavicí i za tabulí viděl obrovského pavouka a vzduchem jako by se honili duchové a rozhoupávali papírové dráčky.
„Copak, zlatíčko? Co se stalo?“ zeptala se zaraženě maminka syna a pohladila ho po krátkých vláscích.
„Nic,“ řekl rychle, otočil se k mamince a usmál se.
„Dobrá. Mám tu s tebou ještě zůstat nebo už můžu jít?“ zeptala se.
„Můžeš jít,“ odpověděl Dominik.
„Dobře. Měj se tu hezky, zlatíčko,“ řekla a políbila synka na čelo.
„Sedni si, kam chceš,“ řekla učitelka a Dominik utekl do lavic dřív, než ho stačila jemně pošoupnout do třídy. Sedl si k oknu do druhé řady, vedle svého dobrého kamaráda.
