Dotýkám se všeho a všechno propojuji.
Jsem integrující.
Splývám se zářícími zrnky prachu a prociťuji každý svůj odstín. Jinak se vnímám nad žíněnkami, jinak v záhybech provazů a na kovové hladkosti šplhadel, jinak nad podlahou a jinak na madlech nářadí.
Pronikám tkaninami a zrnky omítky. Jsem všude. Má hustota je optimální.
Klíč zarachotí v zámku.
Pronikám tkaninami a zrnky omítky. Jsem všude. Má hustota je optimální.
Klíč zarachotí v zámku.
„Do prkýnka, to je zase smrad, že by se dal krájet,“ pozdraví mě uklízečka.
„Zas ta bába s kýblem,“ pozdravím ji já a souboj začíná. Zotvírá okna a tasí savo. Prchám. Řídnu. Mizím...
Nevadí. Vrátím se. Jsem věčný.
Jsem duch tělocvičny.
