Cesta na západ - Hana Rejtharová

Sedím na lavičce uprostřed předvánoční Vídně a brečím jako želva. Je pár týdnů po sametové revoluci a já jsem poprvé na západě, tedy z našeho města Klatov spíš na východě.
Vyrazila jsem sem jednoho mrazivého prosincového rána s rodiči. Na hraničním přechodu jsem cítila nervozitu a napětí, jako každý, kdo zažil osobní prohlídky při návštěvě NDR nebo MLR. V té chvíli jsem ovšem netušila, že se podobně jako Alenka Lewise Carrolla právě propadám králičí norou do říše divů.

Ve svých sedmnácti letech, která jsem prožila pouze v rodném městě, a bez znalosti toho, co mě za hranicí čeká, jsem se ocitla v úplně jiném světě předvánoční Vídně. Navíc v době, kdy padaly hranice a radost ze změny panovala zatím ještě na obou stranách. Na parkovišti ve Vídni na nás čekali rakouští dobrovolníci s várnicemi teplého čaje, městská hromadná doprava byla pro nás zdarma a všude se na nás usmívali. Ozdobena trikolórou jsem procházela Vídní, hrdá na svůj národ, s pocitem, jako bych celou revoluci provedla sama a užívala si pozornosti okolí. Dýchala jsem úplně jiný vzduch, než na jaký jsem byla z domova zvyklá, plný vůní probíhajících adventních trhů. Díky velkorysosti Rakouska jsem si zdarma prohlédla hlavní vídeňské památky a už jsem se těšila na zlatý hřeb celé návštěvy Vídně, na nákupy. 

Od rodičů jsem dostala pár šilinků, abych si mohla koupit něco jen sama pro sebe. Procházeli jsme, už nevím jakou nákupní třídou, a s otevřenou pusou koukali na ozdobené vánoční stromy, považte, na ulici, svítící girlandy a zářící světla a na neuvěřitelné množství zboží všeho druhu. V papírnictví jsem zírala jako telátko na nová vrata na nespočetné role a archy dárkových balících papírů, krabiček, stuh a mašliček a říkala jsem si, panebože, oni si dokonce můžou vybrat, jakou barvu chtějí. Do mysli se mi začínaly vkrádat vzpomínky na naše obchody s poloprázdnými regály, s jedním celofánem na dárky a hlavou a tělem začaly vířit nepříjemné myšlenky a emoce. Jak je tohle možné? Jak to, že jen kousek od nás se lidé mají tak dobře? Co je u nás špatně? Jak to, že tady je nejen všechno k dostání, ale ještě si můžeš vybrat?

Pověstná poslední kapka pak přišla v obchodu s cédéčky. Já, jako obrovský fanda Beatles, kterým jsem se stala po poslechu jediné tátovy desky a která jsem obíhala hifi kluby a různé akce, abych si sháněla postupně písničku po písničce a která se kvůli Beatles začala dobrovolně učit anglicky, jsem najednou stála před regálem, kde byla vyskládána všechna jejich alba, celá diskografie, kterou jsem měla samozřejmě nastudovanou z jediné knížky, která v Čechách v té době o Beatles vyšla. Po zjištění obřího rozdílu mezi cenou jediného cédéčka a těmi pár šilinky v mých rukách, číše frustrace přetekla a já se rozbrečela jako malá holka. Nejsilnějším zážitkem z mé první cesty na západ je vzpomínka, jak sedím na lavičce uprostřed předvánoční Vídně a brečím jako želva nad tou nespravedlností světa.

Žádné komentáře:

Okomentovat