Sedím na posteli vedle své dcery a čtu jí pohádku jako každý večer. „Tak pusu a dobrou noc.“„Ještě jednu pohádku,“ škemrá malá.
„Ne, ne, už je dlouho, venku je tma, jde se spát,“ chci být nekompromisní a zadívám se směrem k oknu. V dálce na hlavní silnici jsou vidět blikající světla policie.
„Mami, tu o Smolíčkovi, ale ne z knížky,“ vybrala si zatím Pavlínka, a já si lehám k ní do postele a začínám vyprávět.
*****
„Už opravdu spát. Zatáhnu ti žaluzie a nechám otevřené dveře,“ slibuji, zatímco dávám dolů žaluzie. Na silnici přibyla i blikající sanita.„Mami, co to tam svítí, to je sanitka, viď?“
„Jojo, zase jel nějaký blázen a spěchal na Prahu.“
„A jak jezdí blázen?“ Slyším, když přivírám dveře.
„Dobrou,“ zašeptám.
*****
Je prima páteční večer. Těším se na zítřek. S Pájou budeme zdobit vajíčka, protože v pondělí jsou Velikonoce. Manžel je u známých a něco tam opravuje. Začínám číst knížku. Crr, crr. Zvonek?! Po půl deváté večer? Za dveřmi vidím ustaraného souseda. „Ahoj Jitko, jdu ti něco říct. Jel jsem před deseti minutama z práce, a když jsem odbočoval k nám, tak….“ Mlčí. „Co Fando?“ Z tebe to leze jako z chlupatý deky. „No prostě, na hlavní silnici nějakej idiot ve stošedesáti kilometrech srazil tvýho Petra a teď ho odváží sanita.“ Zírám na něj v úžasu. Chce mi snad říct, že policajti a sanita, které už nejméně čtyřicet minut pozoruju, jsou u nehody mého manžela?!Letím těch pět set metrů k silnici bosa, v kabátě, pod tím pyžamo. Najednou vidím proražený plot sousedů, do stromu na zahradě narvaný auto. Naše auto! Zepředu i zezadu slisované. Všude je cítit benzín. Okolo auta chodí dva hasiči a vyhazují odsud nervózní sousedku, která má zapálenou cigaretu. „Asi chce, aby jí shořel barák,“ bleskne mi hlavou. „Kde je Petr?“ Pátrám po okolí. Manžel sedí ve dveřích sanitky, zavázanou hlavu a ruku. Ufff! Když mne uvidí, ukáže smutně na zbytky auta a povídá: „Tak na Velikonoce k vašim letos nepojedeme.“
