„Já mířím na super ferratu touhle stezkou, vy zkuste pokračovat po pěší červené,“ zněly poslední ranní instrukce, než se Klára oddělila. Nutno říct, že ryze ranní – kdybychom na úpatí hory mohli slyšet zvony, odbíjely by možná pátou. Pro nás ale den běžel už přes hodinu. Snídaně (či večeře?) ve čtyři ráno, přesun autem na parkoviště pod horu Dachstein, dvoukilometrový výstup k první chatě, které vládlo rozcestí. Poprvé v praxi potvrzuji, že ranní ptáče skutečně dál doskáče.
A tak se dobrodružství vysportované horolezkyně Kláry chystající se na výzvu v podobě snad nejobtížnější ferraty v Evropě, oddělilo od dobrodružství dvou kamarádů v keckách a bez outdoorových Alpine Pro bund. Od kamarádů bez výbavy ani na ty nejjednodušší ferraty, protože půjčovna zavírala předešlý den v pět a ve čtyři ráno kvůli nám její obsluha taky nevstávala.
