 |
| Ilustrace: András Asztalos |
„Co se děje?“ ptám se, protože svíčka se u nás zapaluje zřídka kdy. Vánoce, dušičky, výročí úmrtí někoho z příbuzenstva, nebo když kiksne transformátor a vypnou proud.
„Babička. Dneska je to už osmnáct let, co umřela.“
„Tak to jo,“ pokýval jsem hlavou chápavě a pohled mi od svíčky vyletěl k horní polici knihovny. Na horní polici knížky nejsou. Slouží jako uložiště více či méně důležitých cetek a vzpomínek. Vázy, o kterých se domníváme, že by mohly mít nějakou cenu, ale ocenit jsme je ještě nedali. Kdysi jsme je nalezli na půdě školy, ve které otec učil. Od té doby s námi putovaly od štace k štaci, až jsem je podědil. Keramický pes, sádrová soška nahé dívky se sádrovým ručníkem v ruce, druhá ruka chybí, někdo, už nepamatuji kdo, ji urazil. Aby nebylo vidět, že je sádrová kráska mrzák, kryje ruku novodobá vázička zakoupená manželkou na keramických trzích v Kunštátě.
