Ono mi to, viděno zpětně, celkem splývá. Nejsem člověk, který by se přehnaně hrnul do každé šance, jak si zpestřit studium. Čas strávený za školní lavicí jsem bral jako nutnou povinnost. Splnit úkoly, naučit se na testy a neohlášená zkoušení, odsedět povinných 45 minut tak, aby nikdo neviděl rozehrané piškvorky s kolegou vedle. Pak se rychle vytratit jak v myšlenkách, tak v reálném světě co možná nejdál od vzdělávací instituce a tohle opakovat každé ráno znovu a znovu.
Jako studenti si v sobě přinášíme tyhle návyky ze základních škol a střední školy latentní odpor ke vzdělání ještě prohlubují. Nemohou za to, zkrátka se řídí rigidními osnovami. Mohou však vyvinout aktivitu jaksi „nad rámec“, tak aby si jejich klienti/studenti pobyt ve třídě mohli spojit s tím, že budou připraveni na skutečný svět. A aby lidem jako já ukázali, že to jde jinak.
