Ztracená houslistka - napsala Irena Osvaldová

Popíši vám jeden z nejhorších zážitků, kdy se vám svírá žaludek, tepová frekvence je dvakrát vyšší než normálně a srdce buší tak, že nic jiného vlastně neslyšíte. Stalo se to před třiceti lety a stále to mám v živé paměti. 
V hlavní roli bylo dítě, naše dcera. Ten podzim bylo dceři devět roků, navštěvovala 2. ročník základní školy, hrála ještě v hudební škole na housle, a na její věk velmi dobře. Kdo máte malé děti v různých kroužcích, chodíte do práce a jste maximálně vytíženi, určitě řešíte situace, jak je do nich doprovodit a zase vyzvednout. A v té době – ještě bez mobilů.

Ztracená holčička - napsala Irena Oslvadová

Proč to děcko stojí samo na ulici a brečí? Půjdu k ní a zeptám se. Možná se mě lekne, nevypadám dnes zrovna jako štramák, ale to snad nevadí.
„Proč pláčeš holčičko, ztratila ses?“
„Neztratila, ale tatínek mě měl vyzvednout z hudebky a nejde a nejde. Čekám tu už hodiny.“
Je mi jí opravdu líto, jak tam stojí v červeném kabátku a bílé čepičce, malé housličky v ruce. Zoufalý tvor, který si neví rady. Začíná se stmívat. Co mám dělat? Mám ji tu nechat a odejít? Mám zavolat policii? Tu raději ne, ještě by si mysleli, že jsem holku sebral a udělal jí bůh ví co.