Jednoho dne, za vidinou odměny a chvály, ne moc hezká, ne moc chytrá, služebná, Josefína, vše o jejich lásce, pánu hradu, vyzradila. Omluvme tu hloupou ženu, snad ani nemohla dohlédnout následků svého činu.
Hertvík běsnil zlostí. Jakuba potrestal okamžitě, nejdříve obě ruce nechal mu useknout a pak probodnutím jeho život ukončil.
Kateřina prosila o život a odpuštění. Hertvíkova mysl žárlivostí zatížena, krutou pomstu vymyslela. „Ty proradná a nevděčná Kateřino, ve zdech hradu budeš míti o čem přemýšleti a pykati budeš za svoje ostudné chování.“
Ještě než kameníci poslední kámen před uplakanou Kateřinu položili, Hertvík svého činu litoval, neb svou ženu miloval. Nebylo cesty zpět, jeho hrdost mu to nedovolila.
Kateřina v slzách a tmě stojí. Duše ve zdech klidu nenašla a tak po půlnoci, mezi třetí a čtvrtou hodinou ranní, její duch, v bílém hávu, dodnes po zahradách Svojanova chodí.
Rozzuřený, potupou od nevěrné ženy uražený hradní pán, myslel si, že těmi tresty potupu svou skryje. Opak stal se pravdou. Po staletí příběh lidé vyprávějí. Jedni nevěrnou ženu odsuzují, jiní litují předčasně ukončené mladé lásky. O hloupé Josefíně jednou ve vsi vyprávěli, že zbláznila se potom vyzrazení.
Věřte, nevěřte, bylo, nebylo, co Svojanov Svojanovem stojí.
