_edited.jpg) |
| Zámek Humprecht |
„No co, tak dřu i v noci, no,“ ohradila jsem se a zastavila se v rozletu. Měla jsem výčitky svědomí. Ale jen trošku.
Po snídani jsem znovu udeřila.
„Jedeme na celodenní výlet,“ oznámila jsem téměř slavnostně.„Cože? Kam zase? My jsme skoro nespaly a výlet je stejně vopruz,“ protáhly obě dcery obličeje.
„S maminkou jsme naplánovali Humprecht, takže musíme jet,“ oznámil denní plán zívající manžel.
A jelo se.
Výšlap na Humprecht trval sice krátce, ale klouzavé kameny situaci značně komplikovaly. Jak se dalo čekat, mladší dcera se na nich natáhla a spustila pořádný řev. Manžel pragmaticky zhodnotil situaci, že pokud z rány netrčí kosti, není důvod šířit paniku.
„Výlet se rušit nebude – moje dcera přece není žádná útlocitná chudinka!“
Prohlídka Humprechta trvala déle, než jsme čekali, protože průvodce si potrpěl na nudné detaily. Vrchol všeho byl, když nás z těch detailů začal zkoušet.
„Všichni máte za pět,“ oznámil vítězoslavně. On se nikdo ale neptal.
Situaci zachránil zakrslý jezevčík, který – nevím proč – měl dovoleno se účastnit prohlídky všech historických místností a královsky bavil nejen návštěvníky, ale i průvodce. Vzhledem k tomu, že v každé místnosti bylo tematicky rozmístěno občerstvení – salámky a dortíky - bylo jasné, že pes tyto exponáty neponechá bez povšimnutí.
Zajímavé kousky svědomitě zkontroloval a u některých nezůstalo u pouhé degustace, ale rovnou je celé sežral.
„Jen si dej, kámo,“ pochechtával se majitel jezevčíka, dokud mu průvodce neoznámil, že většina občerstvení tam už leží několik týdnů, tudíž o čerstvosti nemůže být ani řeč.
Jezevčík dělal, že to neslyší a dál ze stolu mizely klobásky i sušené kiwi, které vypadalo jako z plastu.
Naštěstí už byla prohlídka téměř u konce, což čtyřnohému chodícímu tvoru pravděpodobně zachránilo život.
Ihned vyběhl ven a zběsile se pustil do spásání trávy. Okolstojícím bylo jasné, co bude následovat, tak se taktně zahleděli na opačnou stranu, kde právě prodejce párků otevíral prodejní okénko.
„Mamííí, já chci hot dog,“ tahala mě mladší dcera za rukáv a upírala na mě psí oči.
Což si vyžádalo posměšné odfrknutí její starší sestry. „Pche, horkej pes…kdo by to jedl? Já bych si dala kafe a cigáro.“
„Tatííí, tys mi to slíbil za to rozbitý koleno,“ změnila taktiku ta malá vyděračka.
Na manžela tohle vždycky zabralo. Takže ve finále dostala ta mladší svůj párek v rohlíku, starší zase kafe. Všichni byli vlastně spokojení – snad až na jezevčíka. Ten to opravdu nezvládl. Majitel s ním musel na veterinární ambulanci.
A na to moje chrápání už si nikdo ani nevzpomněl.
„Výlet se rušit nebude – moje dcera přece není žádná útlocitná chudinka!“
Prohlídka Humprechta trvala déle, než jsme čekali, protože průvodce si potrpěl na nudné detaily. Vrchol všeho byl, když nás z těch detailů začal zkoušet.
„Všichni máte za pět,“ oznámil vítězoslavně. On se nikdo ale neptal.
Situaci zachránil zakrslý jezevčík, který – nevím proč – měl dovoleno se účastnit prohlídky všech historických místností a královsky bavil nejen návštěvníky, ale i průvodce. Vzhledem k tomu, že v každé místnosti bylo tematicky rozmístěno občerstvení – salámky a dortíky - bylo jasné, že pes tyto exponáty neponechá bez povšimnutí.
Zajímavé kousky svědomitě zkontroloval a u některých nezůstalo u pouhé degustace, ale rovnou je celé sežral.
„Jen si dej, kámo,“ pochechtával se majitel jezevčíka, dokud mu průvodce neoznámil, že většina občerstvení tam už leží několik týdnů, tudíž o čerstvosti nemůže být ani řeč.
Jezevčík dělal, že to neslyší a dál ze stolu mizely klobásky i sušené kiwi, které vypadalo jako z plastu.
Naštěstí už byla prohlídka téměř u konce, což čtyřnohému chodícímu tvoru pravděpodobně zachránilo život.
Ihned vyběhl ven a zběsile se pustil do spásání trávy. Okolstojícím bylo jasné, co bude následovat, tak se taktně zahleděli na opačnou stranu, kde právě prodejce párků otevíral prodejní okénko.
„Mamííí, já chci hot dog,“ tahala mě mladší dcera za rukáv a upírala na mě psí oči.
Což si vyžádalo posměšné odfrknutí její starší sestry. „Pche, horkej pes…kdo by to jedl? Já bych si dala kafe a cigáro.“
„Tatííí, tys mi to slíbil za to rozbitý koleno,“ změnila taktiku ta malá vyděračka.
Na manžela tohle vždycky zabralo. Takže ve finále dostala ta mladší svůj párek v rohlíku, starší zase kafe. Všichni byli vlastně spokojení – snad až na jezevčíka. Ten to opravdu nezvládl. Majitel s ním musel na veterinární ambulanci.
A na to moje chrápání už si nikdo ani nevzpomněl.
Podívejte se na autorčin popis zámku očima jezevčíka.
