S překvapivým řešením přišel můj spolužák a kamarád Mirek. Vyprávěl mi, jak k nim dochází na skleničku soused Králík, strážmistr VB, který po více skleničkách zbrunátní a po kolenou pak závodí na koberci s jeho malým bratrem, neboť se proměňuje v angorského králíka. Na závěr pak ubezpečí Mirkovy rodiče, že mu u nich na dopravce zařídí „domácí studium“ na získání řidičáku. (Spočívalo v tom, že cvičné jízdy prováděl uchazeč s vlastním vozidlem a instruktorem mu byl rodinný příslušník. Teorii se učil sám a poté šel přímo na zkoušky. To vše za pouhých osm stovek a výhradně pro známé!) Slib dodržel a Mirek už začal s otcem jezdit. Když jsem se mu svěřil se svou touhou po volantu, rozhodl se, že mi to u Králíka také zařídí.
Neuplynulo ani čtrnáct dnů a skutečně jsme s taťoškem vyráběli trojúhelník s nápisem „CVIČNÁ JÍZDA“ a montovali jej na nárazníky v přední i zadní části embéčka. Vlastní cvičné jízdy se odehrávaly nejčastěji o víkendech a v trojúhelníku Otrokovice, Zlín (tehdy ještě Gottwaldov) a Kroměříž, tedy na trase, kterou můj otec jakž takž znal. Jako učitel prokazoval klid, rozvahu a opatrnost. Nikterak mne neznervózňoval, přestože jsem občas cítil, že si s některými situacemi sám moc neví rady. Asi po měsíci cvičných jízd a pilného studia teorie jsem nabyl přesvědčení, že jsem na zkoušky připraven. Navíc mi Mirek, který již papíry získal, důvěrně sdělil, že zkušební jízda s mírně podroušeným Králíkem byla spíše společenskou záležitostí než osudovou zkouškou. Doporučil také předat malou pozornost v podobě litru slivovice a slíbil, že zařídí termín zkoušky.
Bylo svěží slunečné březnové úterý, týden po mých osmnáctých narozeninách, a naše cvičné embéčko zastavilo na parkovišti pod gottwaldovskou fízlárnou. Otec s pozorností zůstal ve voze a já se šel nahlásit Králíkovi. Místo něj se však ve vrátnici objevil mladý poručík, jenž se představil jako Hrdý, a se zlověstným úšklebkem mi sdělil, že soudruh Králík musel pracovně odjet, a proto se mi bude věnovat on sám. Začal jsem tušit, že něco není v pořádku. Že by místní válka policajtů? To je teď vedlejší, musím napsat správně test, abych byl vůbec připuštěn ke zkušební jízdě. Teorii jsem měl slušně nadrcenou a Králík mi po Mirkovi poslal i pár správně vyplněných testů, a tak jsem se po hodince od nerudného Hrdého dozvěděl, že test mám na plný počet bodů. (Hurá!) Jeho pohled jako by říkal: „Ještě se, hajzle, neraduj, to hlavní teprve přijde…“ Ale ústa vyslovila rázně: „Za patnáct minut vyjedeme na zkušební jízdu, čekejte mne u vozidla.“
Nervózně jsme s tatou přešlapovali u auta. Flaška slivovice už byla schovaná (nevěděli jsme, zda Hrdý bere, či nebere) a poručík již svižně směřoval k nám. Po strohém přivítání s otcem („Tak vy jste byl synův instruktor, hmm…“) jsme se usadili ve voze, Hrdý se rozvalil na zadním sedadle a vyjeli jsme.
Zpočátku vše probíhalo jako po másle. Blinkry blikaly v zadaných směrech, jízda byla plynulá a rychlost předpisová. Najednou začal Hrdý vydávat zákeřné pokyny na poslední chvíli. Musel jsem náhle odbočovat do různých uliček, couvat do firemních průjezdů a parkovat na přeplněném parkovišti před obchodním domem (měl jsem pocit, že by to nezvládl ani můj instruktor). Znervózněl jsem a začal dělat chyby. Hrdého falešně soucitný závěr byl předvídatelný. Test platí, ale jízdy si musím ještě procvičit a přijít znovu.
Nazítří se mi soudruh Králík, již opět mírně brunátný, hluboce omlouval za svou nepřítomnost ze zdravotních důvodů (což znamenalo, že se večer před mou zkouškou ožral jako prase) a proklínal toho „zkurvysyna Hrdého“, který mi údajně měl pouze sdělit Králíkovu omluvu. Obývacím pokojem Mirkových rodičů pak zaznělo bojové: „Ale já tej svini ukážu, tá se bude divit…“ Při odchodu mi již značně opilý strážmistr přísahal, že hned v pondělí dáme vše do pořádku.
A v pondělí už skutečně vše probíhalo pod jistou Králíkovou taktovkou. Nejprve jsme do jeho moskviče kombi uložili litr slivovice, kterou hned okoštoval a pochválil. Dlužno dodat, že kufr jeho auta již obsahoval demižónek vína, mrtvou husu a bažanta, karton spart a pletenec domácích klobás. Ostatní jsem neviděl, neboť další tušený proviant zakrývala plachta.
S plácačkou v kapse služebního saka a veselou myslí usedl náš zkušební komisař na zadní sedadlo a dal nám pokyn k odjezdu. „Kam mám jet?“ zazněla má nesmělá otázka. „Gde chceš, to je jedno, ale ne abys jel do Vizovic, to už bysme se nevrátili,“ zavtipkoval Králík a lupl si z pleskačky. Poklidně jsme jezdili po Gottwaldově a komisař vyprávěl mému otci veselé příhody ze života příslušníků VB. Asi po dvaceti minutách se Králík podíval na hodinky a zaúpěl: „Kurva, musíme se vrátit, mám tam už dalšího, honem jeď…“
Vyrušen z poklidu jsem dupl na plyn a vjel do křižovatky právě ve chvíli, kdy přeskakovala oranžová na červenou. Můj komisař jako by tušil, co se chystám udělat, zařval: „Nebrzdi, ser na červenů a jeď!“
A já jel na plný plyn a s vědomím, že tu křižovatku musím za každou cenu projet, abych konečně získal řidičský průkaz.
