A taky to byly v tomto roce třetí kalhoty, které jsem spolehlivě donosil. Rovněž tyhle byly nové. O nějaké trčící železo ve škarpě jsem je rozpáral jako konzervu. Na mamu sice nadávám, ale tahle moje gaťo likvidační činnost, která ujídá peníze rodinného rozpočtu, mnoho veselosti do naší kuchyně nepřináší.
Nejprve letos zařvaly gatě po těch hokejových zápasech s Rusama. O tom budu mluvit později. Potom jsem si půjčil sto padesát korun a koupil si falešné rifle. Nic jiného jsem v tu dobu nechtěl víc než originál rifle. Krásné rifle nebeské barvy s masivním zipem a s cvočkama v rozích prošívaných kapes na prdeli i vpředu. Tak přesně takové jsem chtěl. Jenže takové se dají koupit jenom v Tuzexu za bony, které jsem neměl. I kdybych věděl, jak a kde bony sehnat, neměl bych na ně peníze. Bratru šest set padesát korun.
Gatě, které jsem sehnal, měly stejný střih jako rifle, akorát látka byla jiná. Zrádně jiná. Sukno mělo bělavě béžovou barvu, stačilo by vyprat je v modré barvě na látky a rifle by mohly na mně začít dělat parádu. A tak po prvním týdnu nošení jsem je frkl v prádelce do necek a sám iniciativně vypral v modré barvě, abych mamě ušetřil námahu, a taky jsem se už nemohl dočkat. Říkala mi sice, že to udělá sama a mlela něco o teplotách a tak. Ovšem má touha po riflích byla ukrutná. Když jsem je vymáchal a vyždímal, nenávratně se zdrcly. Byly třetinové a byly náhle tak malé a podivně neforemné, že by je na sebe neoblékl ani jeden z mých mladších bráchů. Hadr, a protože pořádně nesál, nehodil se ani na podlahu. Těmto gatím zbyla jediná funkce – dodat vztek. Při pohledu na ně chytal vztek mě, že nemám ani náhražkové rifle i mamu, že zase bude muset kupovat nové kalhoty.
Mama koupila takové, které podle ní byly vkusné, vhodné pro rodinnou reprezentaci a které cenou odpovídaly možnostem tenké peněženky. Byly pevné, připomínaly nedávné vojenské mundůry kopřiváky. Říkalo se jim tak hlavně proto, že na těle kousaly stejně jako kopřivy. Tyto měly barvu hnědou, zdobily je vzorné puky a zahnutý lem dole. Můj tragický dojem nevylepšoval ani fakt, že disponovaly pěkným opaskem. Hned jak jsem si je oblékl, cítil jsem se stejně, jak po návštěvě holiče, se zbytky ostříhaných vlasů za krkem. Strašně. Kousaly děsně a já měl pocit, že se budu muset kvůli svědění neustále škrábat. Ve skutečnost se tento pocit změnil prakticky okamžitě.
Naštěstí jsem měl tyhle mučitelky na sobě jen jednou. Příšerný zážitek. Byly na mě celý den. Když jsem po návratu takřka plačky ukázal mamě kompletně zarudlé flekaté nohy, jako bych se válel někde v kopřivách, mlčky gatě vzala, složila do skříně a od té doby jsem je už neviděl.
I další kalhoty vypadaly svátečně. Tesilové, hráškově zelené a s nenáviděnými puky. Mé námitky a prosby se míjely účinkem. Mama rozhodla, vybrala, zaplatila, a bylo po ptákách. Poprvé se mnou vyrazily na závěr školního roku pro poslední vysvědčení. Teď se pyšnily skobou přes půl zadku. Po konzumaci těch zlých pánů, jsem domů šel se strachem a mnohem později, než bylo zvykem. V kapse nevábné vízo, zničené kalhoty a opilý výraaz. Žádnou přívětivost jsem tedy očekávat nemohl. V ten den to bylo naposledy, kdy mě mama dala facku.
Končí školní rok 1968-69 a doma je nervozita na krájení. Tata je nervní kvůli politice. Hrozí nám možná zase stěhování. Ještě sice nikdo nic nahlas neřekl, ale už prý se chystají čistky na různých místech a tatu za jeho postoje v srpnu šedesát osm určitě postih nemine. Fandil Dubčekovi, a že je jako oportunista, tak nebude moct dělat ředitele.
Leština je totiž pro dubčekovce nejmíň vhodné místo na světě. Říká se jí Malá Moskva. Asi proto, že je plná nadšenců pro svět sovětů.
Ještě nedávno hráli kluci večer holkám na autobusové zastávce písničky Karla Kryla. Teď už ne. Já ale moc dobře vím, jak to vloni bylo.
Vrátili jsme se z dovolené ve Vilémovicích, když přišel jednadvacátý srpen. V jednom kuse u nás hrálo společně rádio i televize, tata bezmocně seděl, kouřil jednu cigaretu za druhou a tekly mu slzy a jenom pořád opakoval: „Ty kurvy, ty svině okupantské“. V televizi byly záběry z Prahy plné tanků a naštvaných lidí. Rádio neustále hlásilo, kudy se pohybují rusácké vojenské kolony a také vysílalo všelijaké kódované zprávy a všechno bylo divné, neznámé a hodně napjaté.
Leštinou neprojel ani gazik. Možná věděli, že když je Leština vlastně Malá Moskva, tak samy sebe okupovat nemusejí. V televizi šly filmy Jan Hus, Jan Žižka a Proti všem a já všecko vnímal tak, že křižáci ve filmu byli na husity stejně zlí, jako teď zlí Rusové na náš lid. V rádiu pořád zněla písnička Běž domů, Ivane, Karel Kryl zpíval svého Bratříčka, Vondráčková nabádala, abychom Přešli Jordán a Petr Spálený oznamoval, že Mečíky kvetou mámo, mám jeden vojáku dát, květin je u nás tak málo, květiny neumí lhát a hodně dalších písniček na podobné téma se v ten čas vysílalo. Všechno vypadalo tak, že si okupanti tím, že k nám přišli, moc nadrobili, protože lidi si už ty novoty jako socialismus s lidskou tváří nedají nikým vzít. Ani Moskvou ne.
A pak přišlo mistrovství světa v hokeji ve Švédsku. Byl březen 1969 a naši po dlouhé době vyhráli nad Rusákama, a hned oba zápasy. Všude se slavilo. Jenom v Malé Moskvě Leštině moc ne. Tak jsme si s kamarádem Luďkem řekli, že to musíme hrdinsky napravit. Bylo to bezprostředně po těch zápasech. Vzali jsme barvu, štětec a šli jsme ty dva skvělé hokejové výsledky napsat na asfaltku. Počkali jsme, až se setmí a potom odkráčeli silnicí mezi Leštinu a Vitošovem k místu, kde se ze silnice odbočuje na leštinský hřbitov. To se ví, že jsme měli strach, aby nás nikdo nenačapal. Sílily už hlasy o kontrarevoluci a že loňský srpen byla vlastně internacionální pomoc.
Luděk přinesl plechovku s okrovou barvou. Byla latexová a bylo jasné, že ji jen tak nikdo nesmyje. Asfaltka nebyla hladká a nás překvapilo a zaskočilo, že námi zamýšlená malba nebude hotová během chviličky, ale že výroba nápisu zabere delší čas. Aby písmena byla viditelná, musela mít alespoň třicet cenťáků na výšku. Nejmíň čtyřikrát, když přijíždělo nějaké auto, jsme se zdrhali schovat za roh hřbitova. Roha ze silnice jsme samozřejmě brali i s pixlou a se štětcem. Půlka barvy zařvala kvůli úprkům.
Měl jsem na sobě úplně nové kalhoty. V té tmě jsem zradu vůbec neregistroval. Dobrodružnost a závažnost našeho konání mě zcela zaměstnávala, na stav svého oblečení jsem samozřejmě nepomyslil. Konečně se nám podařilo vyhotovit celý nápis:
ČSSR – SSSR
2 – 0
4 – 3
Chtěli jsme ještě připsat SMRT OKUPANTŮM!, došla nám ale barva. Hrdě, že se nám vše podařilo a že nás nikdo nechytil, jsem přišel domů. Krize nastala hned, jak jsem vstoupil do kuchyně. Mamě stačil jediný pohled. Aniž se zeptala, co se stalo, bylo jí okamžitě vše jasné. Nové zelenkavé kalhoty byly plné žlutavých šmouh a fleků a po zjištění, že latexová barva je téměř neodstranitelná, spustila křik i pláč v jednom. Ani jsem jí nestačil říct, jakou že jsem konal nebezpečnou záškodnickou práci. A tak jsem poznal, že dělat odbojovou činnost, se krutě nevyplácí.
