"Mami, viděla jsi někdy mrtvolu naživo?" ptá se mě dcera v oblaku štiplavého kouře.Jsme v Pashupatinathu na otevřeném pohřebišti patřícím pod UNESCO, kousek od
Káthmándú.
Před vchodem do komplexu stojí postarší sanitka. Zadním oknem je dobře vidět tvář a nohy nebožtíka. Jinak je zabalený do látky. Jako by spal. V klidu čeká, od lékaře má potvrzeno, že na tomto světě už má hotovo.
Vzpomenu si na moravskou babičku vystavenou ve smuteční síni. Tehdy mi bylo 30, a i tak to mnou otřáslo. I když na babičce odvedli vizážisté dobrou práci.
Tady se dělá jiný make-up. Červenými líčidly v místě třetího oka, které spojuje hinduistů s duchovním světem.
Řeka má důležitou roli očisty, přestože smrdí a vypadá jako voda z kanálu, tady je posvátná a očisťuje hříchy v tomto životě. Zastavuje koloběh znovuzrození. Je to taková propustka k nirváně. Tato nepálská řeka putuje pak i se zbylým popelem do Indie, do Gangy.
"Mami, snad to děcko nepoleze do té vody," děsí se moje 16 letá.
V řece se někdy lidé koupou, protože na ně údajně přejde síla zemřelých.
Já bych si tu sílu radši vydřela cvičením nebo na rozvojovém kurzu. Než být silná a zemřít na úplavici.
Pohřební rituály pokračují. Nejstarší syn je svlečený do tílka. U ohně pak začne být teplo. Omyje si hlavu vodou. Někdy si nechá hlavu i oholit.
Nebožtík je zabalen do oranžových látek v barvě ohně. Hlavu má odhalenou a na čele červené pomalování jako symbol duchovního spojení s Bohem Šiva. Tvůrce a ničitele. Tento areál je přímo jeho, stojí tu jeho chrám starý údajně 2000 let. Šiva je i pán zvířat, a tak do chrámu můžou zvířata, hinduisté, ale my ne. Zvířata se tady pohybují volně a taky to tak vypadá, pokáleně.
Pod bambusovými márami, i kolem těla už jsou polínka dřeva. Spotřebuje se ho na spálení okolo 200-300 kg. Kvalitu dřeva určuje kolik si rodina může dovolit.
Nedaleko jsem viděla i recyklované zčernalé dřevo, o které si možná řekne někdo chudý. Dokonce prý tu mají pro úplně chudé elektrické kremace a mohou být zdarma! To mi přijde velmi solidární.
Nepálci jsou poměrně drobní, a tak si říkám, kolik dřeva by bylo potřeba na slušně rostlého Čecha?
Mužská část rodiny několikrát obejde mrtvého se zapáleným polínkem. Pak ho přiloží k jeho ústům - a tam začne oheň. Pak už se o další začne starat zřízenec pohřebišť. Navrství na tělo slámu, která je ještě namočená do posvátné řeky a když to zapálí, tak to nejdřív hodně čoudí.
Na vedlejším místě už oheň hoří víc. Clona dýmu zastiňuje palčivé březnové slunce.
A náhlý ženský křik naruší poklid mužských modliteb.
"Tohle by se ve Váránasí nestalo. Tam ženy nemají vůbec přístup k tělům a na hysterii tam není místo", říká Američanka, s kterou spolu stojíme asi 2 metry nad pohřebištěm a pozorujeme.
Mne to ženské zpestření připomíná profesionální plačky dříve na pohřbech u nás. A naopak mě těší, že je zde místo také na ženské emoce.
Denně tady proběhne asi 30 pohřbů, tělo hoří asi 3-4 hodiny, takže efektivita je velmi nízká. Což je vlastně málo, když je to nejposvátnější hinduistické místo v Nepálu. Hinduistů je tady asi 80 procent, skoro 25 milionů potenciálních aspirantů na smrt přímo tady. Na každého se ale asi nedostane...
Kouř stoupá nad řekou Bagmáti a já si uvědomuji, že tady smrt není schovaná za zdmi nemocnic.
Prostě jen sedí u řeky a čeká, až na ni přijde řada.
Po návratu z pohřebiště mě smrt provázela ještě celý den. Odpoledne jsem padla do postele mrtvá. A na józe mi pak nejvíc vyhovovala pozice mrtvoly.
