Věta, kterou v sobotu odpoledne u kafe a filmu nechcete slyšet.
„To se ti asi zdálo.“ Zkouším postřeh svého dítě.
„Ne, nezdálo. A někdo je za dveřmi.“
Zní přesvědčivě. Přehlédnu, že zapomněla na poučení z pohádky O Neposlušných kůzlátkách a otevíráme spolu dveře od bytu.
V tu chvíli si vzpomenu na jinou pohádku. O zeď se opírá Jezinka. Zákeřná hororová postava mého dětství.
„Fuj, to jsem se lekla,“ vyhrknu naprosto netaktně.
„Máte židli?“
Chvíli jen civím a nechápu.
„Fuj, to jsem se lekla,“ vyhrknu naprosto netaktně.
„Máte židli?“
Chvíli jen civím a nechápu.
Vysoké vychrtlé svraštělé bezzubé stvoření chce mou židli? Opravdová Jezinka.
Zapomenu na to malé dítě, které se bálo podívat se na obrázek, na kterém se Jezinky sápou po Smolíčkovi, oklepu se a odvážím se vystrčit pravou nohu na chodbu. Musím přeci pomoci bližnímu svému. Tentokrát sousedce, kterou vidím podruhé v životě.
„Dobrý den, copak potřebujete?“
„Já, já…mě přivezli z nemocnice a nemůžu….domů…nahoru,“ snaží se Jezinka vysvětlit přerývavě.
Po chvíli dramatického rozhovoru pochopím celou situaci. Jezinku pustili z nemocnice, je hodně nemocná, nemůže dýchat, zřízenec záchranné služby utekl od vchodu a nepomohl ji, chce židli, potřebuje si odpočinout, žije sama, bydlí ve čtvrtém patře. Přemýšlím, jak Jezince, která se opírá o hůl a nemá dech, pomůžu.
„Nemám radši zavolat záchranku?“
Jezinka z posledních sil vytřeští oči a vyhrkne zřetelné „Ne, zrovna mě tam odtud přivezli.“
„Dobrý den, copak potřebujete?“
„Já, já…mě přivezli z nemocnice a nemůžu….domů…nahoru,“ snaží se Jezinka vysvětlit přerývavě.
Po chvíli dramatického rozhovoru pochopím celou situaci. Jezinku pustili z nemocnice, je hodně nemocná, nemůže dýchat, zřízenec záchranné služby utekl od vchodu a nepomohl ji, chce židli, potřebuje si odpočinout, žije sama, bydlí ve čtvrtém patře. Přemýšlím, jak Jezince, která se opírá o hůl a nemá dech, pomůžu.
„Nemám radši zavolat záchranku?“
Jezinka z posledních sil vytřeští oči a vyhrkne zřetelné „Ne, zrovna mě tam odtud přivezli.“
Chápu to. Také bych nechtěla být v nemocnici. Ale všichni se učíme z pohádek a víme, že Jezinkám nemáme věřit. Volám tedy na záchrannou službu, ale ani tam Jezinku nechtějí.
„Pokud paní Jezinka nesouhlasí s tím, aby byla hospitalizovaná, nemá smysl, abychom jezdili.“ Takže Jezinka, která už sedí na mé skládací campingové židličce, zůstane navždy před naším bytem v prvním patře?
„Pokud paní Jezinka nesouhlasí s tím, aby byla hospitalizovaná, nemá smysl, abychom jezdili.“ Takže Jezinka, která už sedí na mé skládací campingové židličce, zůstane navždy před naším bytem v prvním patře?
„Zavolejte hasiče,“ zachrání mě spásnou radou paní na tísňové lince.
„Děkuji!“
Pohádkový horor se mění v akční thriller. Přijíždí obrovský červený vůz, ze kterého postupně vyskakuje šest hasičů v zásahovém oblečení a těžkých botách. Na chvíli mě posměšně napadne, jestli ten náš strach z Jezinek není trochu přehnaný, ale vítám je se širokým úsměvem a velkou úlevou. Mí jeleni jsou tu.
O svém hrdinském činu druhý den vyprávím sousedce, která bydlí v našem domě od dětství. „Ta už umírá třicet let,“ mávne nad tím rukou.
A jak se Jezinka dostala do čtvrtého patra? Na své židli. I Jezinky potřebují zachránce, kteří je odnesou zpátky domů.
„Děkuji!“
Pohádkový horor se mění v akční thriller. Přijíždí obrovský červený vůz, ze kterého postupně vyskakuje šest hasičů v zásahovém oblečení a těžkých botách. Na chvíli mě posměšně napadne, jestli ten náš strach z Jezinek není trochu přehnaný, ale vítám je se širokým úsměvem a velkou úlevou. Mí jeleni jsou tu.
O svém hrdinském činu druhý den vyprávím sousedce, která bydlí v našem domě od dětství. „Ta už umírá třicet let,“ mávne nad tím rukou.
A jak se Jezinka dostala do čtvrtého patra? Na své židli. I Jezinky potřebují zachránce, kteří je odnesou zpátky domů.
