A najednou jsem tam byla znovu. Seděla jsem v kuchyni u babičky, bylo léto, okna dokořán a závěsy se lehce vlnily v průvanu. Na stole byl modrobílý ubrus a vedle něj miska s ještě teplými sušenkami. Babička vždycky nosila zástěru, která voněla úplně stejně – směs květinového mýdla, sušených bylin a čehosi starosvětského, co se už dnes nedá nikde najít.
Vůně, na kterou jsem roky nemyslela, mi připomněla odpoledne, kdy jsem se u ní schovávala po jedné hádce doma. Bylo mi asi dvanáct. Brečela jsem do jejího pleteného svetru, zatímco mi šeptala do vlasů: „Jednou to pochopíš, srdíčko. Některé věci musí nejdřív bolet, aby dávaly smysl.“
Až teď, když držím v ruce svazek sušené levandule, chápu, co tím myslela. Právě procházím obdobím, kdy se všechno zdá roztříštěné – vztah, práce, směr. Mám pocit, že ztrácím půdu pod nohama.
Ale ta vůně… jakmile jsem ji ucítila, něco se ve mně poskládalo zpět. Jako by mi někdo připomněl, že už jsem jednou byla ztracená. A taky že jsem se tehdy našla – v teplu kuchyně, v babiččině náruči, v jejím klidu.Koupila jsem ten svazek levandule. Ne proto, že bych ho potřebovala, ale protože chci ten pocit znovu – připomenutí, že i to, co bolí, může být později klíčem k pochopení.
