Lítali jsme kolem synagog na Josefově. Celý odpoledna, po škole. A o prázdninách od rána…“ popisoval jsem Gunnarovi.
„Josefově? Tam se jmenovalo po tobě, že jo dědo!“
Tam, kde jsem žil jako kluk, jsem byl Josef. Nebo Pepík se mi říkalo. Ale ve svém životě jsem byl už i Joe, José a nyní Jusef. Podle toho, kde jsem zrovna pobýval.“
Zadíval jsem se na svého vnuka a pokračoval ve vyprávění: „Můj otec s maminkou to měli horší. Táta bývalý živnostník a maminka baletka. Po válce tu vládli komunisti a živnosti lidem sebrali. Tatínek musel začít jezdit pracovat na periferii do ČKD. Nějak se živit musel. Sousedi nad ním ohrnovali nos. I když už dávno nebyli domácími pány a továrníky, novopečený dělník jim nevoněl. A v práci mu zase nemohli přijít na jméno, že je bývalý buržoust- kapitalista, vykořisťovatel. Jak by ne, když jsme bydleli na Starém Městě. A dlouhou dobu na nás shlížel z Letné Stalin. I s tou svojí frontou na maso!“ zasmál jsem se.
Gunnar na mě koukal a nic nechápal. Proto jsem mu začal vysvětlovat:
„Nahoře na Letné - to byl v Praze kopec nad řekou Vltavou - stála patnáctimetrová socha vraha a diktátora Džugašviliho, který si říkal Stalin. Za ním stálo osm postav. Ty měly představovat přátelství mezi národy. Vypadalo to, jako že stojí v řadě. A protože se tenkrát nic nedalo koupit a v řadě se stálo nejvíc na maso, lidi začali tomu sousoší říkat fronta na maso. Táta chodil od roku 1955, kdy jsem se narodil, do roku 1968 do práce v ČKD. Jak už jsem ti říkal, tam ho nenáviděli. Z práce se vracel domů na Staré Město, kde ho nenáviděli taky. A sedm a půl roku na něj i na nás všechny ještě z Letné koukal Stalin s tou svojí frontou… Prvorepublikový sochař Otakar Švec, který sochu navrhnul v opilosti a spoléhal na to, že ho s tou blbostí v soutěži nevyberou, spáchal z ostudy sebevraždu. Jenže Stalina potom zatratili i ti jeho komunisti a po sedmi a půl letech sochu vyhodili do vzduchu. “
„A dědo, co se stalo v tom roce 1968? Proč už do toho ČKD tvůj táta potom nechodil?“ vyzvídal vnouček.
„Táta už to nevydržel a…“
„Zabil se???!“
„Ne, neboj, jen utek´. S námi se všemi... s celou rodinou. Přes Jugoslávii do Německa a potom do Ameriky. V Americe jsme se dostali až Jižní Dakoty. Bydleli jsme v malém městečku Keystone v pohoří Black Hills. Odtud jsme viděli přímo na horu Mount Rushmore…“ polkl jsem a napil se vody.
Gunnar na mě koukal a nic nechápal. Proto jsem mu začal vysvětlovat:
„Nahoře na Letné - to byl v Praze kopec nad řekou Vltavou - stála patnáctimetrová socha vraha a diktátora Džugašviliho, který si říkal Stalin. Za ním stálo osm postav. Ty měly představovat přátelství mezi národy. Vypadalo to, jako že stojí v řadě. A protože se tenkrát nic nedalo koupit a v řadě se stálo nejvíc na maso, lidi začali tomu sousoší říkat fronta na maso. Táta chodil od roku 1955, kdy jsem se narodil, do roku 1968 do práce v ČKD. Jak už jsem ti říkal, tam ho nenáviděli. Z práce se vracel domů na Staré Město, kde ho nenáviděli taky. A sedm a půl roku na něj i na nás všechny ještě z Letné koukal Stalin s tou svojí frontou… Prvorepublikový sochař Otakar Švec, který sochu navrhnul v opilosti a spoléhal na to, že ho s tou blbostí v soutěži nevyberou, spáchal z ostudy sebevraždu. Jenže Stalina potom zatratili i ti jeho komunisti a po sedmi a půl letech sochu vyhodili do vzduchu. “
„A dědo, co se stalo v tom roce 1968? Proč už do toho ČKD tvůj táta potom nechodil?“ vyzvídal vnouček.
„Táta už to nevydržel a…“
„Zabil se???!“
„Ne, neboj, jen utek´. S námi se všemi... s celou rodinou. Přes Jugoslávii do Německa a potom do Ameriky. V Americe jsme se dostali až Jižní Dakoty. Bydleli jsme v malém městečku Keystone v pohoří Black Hills. Odtud jsme viděli přímo na horu Mount Rushmore…“ polkl jsem a napil se vody.
Gunar se na mě podíval tázavě, ale mlčky. Přemýšlel, proč je to tak důležité, že mu to zmiňuju.
Přešel jsem ke skříňce s fotoalby a jedno vytáhl. Chvíli jsem listoval a poté ukázal na fotku, kde jsou ve skále vytesáni prezidenti Washington, Jefferson, Roosevelt a Lincoln. Vytesal je tam sochař Gutzon Borglum a práci dokončil jeho syn.
„Vidíš Gunnare, tvůrci demokracie. Měl jsem je pořád na očích…“ vyndal jsem fotku z alba a přejel přes snímek dlaní.
„Ale oni mě nakonec taky…“ povzdechl jsem.
„Po studiích jsem se vrátil do klidu našeho nového domova. Pracoval jsem tam jako průvodce, prodával jsem suvenýry a tak. Ono se tam ani nic moc jiného dělat nedalo…“
„Ale tam si taky nezůstal? Viď dědo!“
„Chytrej!“ zasmál jsem se. „To víš, že nezůstal… To bychom teď spolu nebyli tady. Tam jsem poznal svou nastávající. Byla na výletě, provázel jsem je a zakoukali jsme se do sebe. U nás se tomu říkalo láska na první pohled. Ale moje láska Letícia byla baletka. Jako moje maminka. V Theatro Municipal. V jediné opeře s baletem v brazilském Rio de Janieru. Chvíli jsme si psali dopisy. Maily, skype, ani whatsapp tehdy ještě nebyly…“
„Vidíš Gunnare, tvůrci demokracie. Měl jsem je pořád na očích…“ vyndal jsem fotku z alba a přejel přes snímek dlaní.
„Ale oni mě nakonec taky…“ povzdechl jsem.
„Po studiích jsem se vrátil do klidu našeho nového domova. Pracoval jsem tam jako průvodce, prodával jsem suvenýry a tak. Ono se tam ani nic moc jiného dělat nedalo…“
„Ale tam si taky nezůstal? Viď dědo!“
„Chytrej!“ zasmál jsem se. „To víš, že nezůstal… To bychom teď spolu nebyli tady. Tam jsem poznal svou nastávající. Byla na výletě, provázel jsem je a zakoukali jsme se do sebe. U nás se tomu říkalo láska na první pohled. Ale moje láska Letícia byla baletka. Jako moje maminka. V Theatro Municipal. V jediné opeře s baletem v brazilském Rio de Janieru. Chvíli jsme si psali dopisy. Maily, skype, ani whatsapp tehdy ještě nebyly…“
Gunnar se na mě podíval ze strany a přivřel jedno oko.
„No nelžu, opravdu! Tenkrát se dalo jen psát dopisy a volat. Na pevnou linku, ten druhý musel být doma a stálo to moc peněz. Tak jsem se rozloučil se svými rodiči a odjel za Letíciou do Brazílie.“
„Dědo, Letícia se přece jmenuje babička!“
„No správně!“ pochválil jsem Gunnara.
„Ona baletka, já pracoval pro firmu, která těžila ropu a plyn. Žili jsme v Rio de Janieru a shlížela na nás obrovská socha Ježíše! Byla na vysoké hoře a ať jsme se hnuli kamkoli, bedlivě nás pozorovala. Stvořil jí tam sochař polského původu Maxmilien Paul Landowski. No, a za nějaký čas šla babička do důchodu. Baletky odcházejí do důchodu hodně hodně brzy. Dál už jsme nebyli na Rio vázaný. Ono tam bylo krásně, ale nebylo tam bezpečno. Firma, kde jsem pracoval, potřebovala někoho zkušeného do Norska, kde se podílela na těžbě zemního plynu. A tak jsem se i s čerstvou rodinou odstěhoval za prací do Norska a po těch mnoha letech tu jsme doma. A jsem i blíž svému původnímu domovu v Československu, teda dneska už v Česku…“ zasnil jsem se.
„A dědo, schází ti tu něco?“ naléhal malý Gunnar.
„Jo!“ řekl jsem a podíval se z okna na ulici. „Záclony!“
„No nelžu, opravdu! Tenkrát se dalo jen psát dopisy a volat. Na pevnou linku, ten druhý musel být doma a stálo to moc peněz. Tak jsem se rozloučil se svými rodiči a odjel za Letíciou do Brazílie.“
„Dědo, Letícia se přece jmenuje babička!“
„No správně!“ pochválil jsem Gunnara.
„Ona baletka, já pracoval pro firmu, která těžila ropu a plyn. Žili jsme v Rio de Janieru a shlížela na nás obrovská socha Ježíše! Byla na vysoké hoře a ať jsme se hnuli kamkoli, bedlivě nás pozorovala. Stvořil jí tam sochař polského původu Maxmilien Paul Landowski. No, a za nějaký čas šla babička do důchodu. Baletky odcházejí do důchodu hodně hodně brzy. Dál už jsme nebyli na Rio vázaný. Ono tam bylo krásně, ale nebylo tam bezpečno. Firma, kde jsem pracoval, potřebovala někoho zkušeného do Norska, kde se podílela na těžbě zemního plynu. A tak jsem se i s čerstvou rodinou odstěhoval za prací do Norska a po těch mnoha letech tu jsme doma. A jsem i blíž svému původnímu domovu v Československu, teda dneska už v Česku…“ zasnil jsem se.
„A dědo, schází ti tu něco?“ naléhal malý Gunnar.
„Jo!“ řekl jsem a podíval se z okna na ulici. „Záclony!“
„Co to je?“ nechápal vnouček
„Takový krajky, sítě, v oknech, aby nebylo vidět dovnitř. Ale vlastně je to tady jako všude, kde jsem žil. Prostě mám pocit, že na mě pořád někdo čumí!!!“
„Takový krajky, sítě, v oknech, aby nebylo vidět dovnitř. Ale vlastně je to tady jako všude, kde jsem žil. Prostě mám pocit, že na mě pořád někdo čumí!!!“
