Den D - napsala Hanka Kratochvílová

Porod je obestřen závojem tajemství, strachu, očekávání. Stejně jako muži si rádi vypráví historky z vojny, ženy – matky sdílí svoje zkušenosti spojené s okamžikem, kdy přivedly své děti na svět. Moje rostoucí břicho jako by vyvolávalo v ostatních ženách nutkavou potřebu sdílet svoje zážitky z tohoto období. Moje máma mi například opakovaně popisovala, jak v porodních bolestech požádala zdravotní sestřičku, aby jí chytila ruku, a ta jí místo toho strčila do ruky násadu od koštěte se slovy: „Ještě byste mi tu ruku zlomila.“
Devět měsíců těhotenství jsem byla proto plna očekávání. Jaké to bude? Bude to skutečně takové utrpení? Přežiju to? A co ten tvoreček, který ve mně roste? Bude zdravý a budu ho mít ráda? Napadaly mě i čistě povrchní otázky. Bude se mi líbit?
Můj muž, nastávající tatínek, řešil spíše praktické otázky. Pro nejrychlejší trasu do porodnice vymyslel hned několik variant: všední den v dopravní špičce, víkend v době návratu chalupářů, nebo záložní plán při psychickém zhroucení řidiče.
V den „D“ jsem šla na dlouhou procházku, uklidila již mnohokrát vygruntovaný byt, ale stále nic. Odpoledne jsem už začala mít pocit, že se v mém břiše něco děje, že se očekávané miminko již snad konečně rozhodlo, že by mohlo opustit moje obrovské břicho a začít prozkoumávat svět i zvenčí. První porodní bolesti se ozvaly. Tak teď si rychle vzpomenout, co všechno nám říkali na kurzu pro budoucí rodiče. „Hlavně nikam nespěchejte, bolesti začínají zvláště u prvorodiček mnoho hodin před skutečným porodem.“ Zůstáváme tedy doma. Můj muž přichází z práce a pouštíme si na zklidnění pohádku. 

Už navždy budu mít spojeného Jana Wericha a Sůl nad zlato s prodýcháváním stahů. 

„Drahomíro, jak ty mě máš ráda?“ uf, uf, uf „Jako zlato tatínku“ uf, uf, uf „A ty Maruško, jak ty mě máš ráda?“ uf, uf, uf. Konečně závěrečné titulky a my vyrážíme. Naštěstí je dopravní varianta noc, všední den, zcela prázdná Praha.
V porodnici jsem za chvilku. Dostanu slušivou košilku, můj muž také vyfasoval fešácký sterilní obleček a přesouváme se rovnou na porodní sál. Tu noc se rozhodlo přijít na svět hned několik dětí. V sále jsme odděleni jen tenkou přepážkou, a tak, i přes svoje funění slyším, jak vedle jedna maminka křičí bolestí, zatímco na druhé straně novopečení rodiče již blaženě vítají svého čerstvě narozeného potomka. Můj muž se snaží být nějak užitečný, pořád mi něco nabízí. Vybavují se mi historky mojí mámy a uvědomuji si, jak je příjemné, že tu již není zdravotní sestra, která by mi strkala místo útěchy násadu od koštěte. „Tak maminko zatlačíme, už vidím hlavičku.“ 

Uf, uf, uf… to dám.

A pak už jen štěstí, všechny pochyby a obavy jsou pryč, podávají nám nejkrásnější zdravou holčičku. 

Je to neuvěřitelné, opravdu se nám narodilo to nejkrásnější, nejroztomilejší miminko…, které mi teď po sedmnácti letech říká v okamžiku, kdy vstoupím do jejího pokojíčku: Mami, nech mě a zavři zvenku. Že by námět na další literární úkol „Nezvaný host“ ?