moc mě baví, že máte to nejčeštější a v Čechách asi to nejčastější jméno. Jméno jako prototyp, jméno obyčejného člověka.
Pro mě jste po četbě Biografie Kundery člověk naopak neobyčejný, člověk výjimečný a důležitý. Když jsem před deseti lety četla Vaši knížku Co já vím?, ještě jsem si to nemyslela, ale teď jsem zpozorněla a překřtila si Vás. Jste pro mne pan Pozorný - ne od dávat si pozor, ale od pozorovat, upozornit... Přesně to nastalo, když jsem pročítala Vaši knihu Česká doba a život.Dostala jsem ji od bratra, který žije v Praze a tímto dárkem mi děkoval, že jsem mu jako starší sestra kdysi otevřela ke Kunderovi cestu.
Sama žiji a pracuji už skoro třicet let ve Vídni a českou literaturu, zejména soudobou, používám hlavně k uvolnění, k odpočinku - jako relaxaci, jako milou vzpomínku na jazyk svého dětství a mládí, ale jen zřídkakdy jako výzvu a myšlenkový prostor, do kterého bych se dokázala ponořit úplně a který by mě zajímal víc než literatura světová.
Vaše kniha (dlouho odkládána z důvodů objemu a předpokládané nutné nevěry na Kunderovi) mě ovšem vtáhla dovnitř jak Harryho Pottera do deníku Toma Riddleho.
Nejen proto, že je výtečně napsána - břitce, šťavnatě, v krátkých logicky členěných kapitolách ( Nuda v Krpoli, Nervy s Nobelem - humor v kostce...). V mých očích je to kniha nesmírně důležitá a významná - přiřadila bych ji k Tigridově Průvodci inteligentní ženy po 20. století. A přišla ke mně ve správnou dobu, stejně jako tehdy Tigrid. Když mi poprvé někdo, tedy nějaký Čech ZE ZÁPADU milým a neagresivním způsobem vyprávěl, z čeho pocházím a proč jsou věci okolo mě takové, jaké jsou, bylo mi asi dvacet - a pro mého o patnáct let staršího manžela, emigranta z Bratislavy z roku 1968, to bylo cennou podporou v jeho Higginsovském snažení.
Nyní mi bude padesát a Vaše rešerše, citáty a můstky mi znovu otvírají ten zastřený svět - svět, který jsem před třiceti lety opustila a který mám jako spousta jiných Husákových dětí problém nějak uchopit, sladit se s ním a odpustit mu.
Vaše kniha mi dala neuvěřitelně mnoho - a tak Vám chci za ni poděkovat...
Nejdříve za Vaši odvahu - odvahu pouštět se do bolavých zakázaných vod totalitních příběhů postavených do kontrastu s tím českým životem, který žili naši rodiče a učitelé a rodiče našich přátel, života plného tlaků a kroucení a strachu a špiclů, života, ve kterém dívat se na sebe ráno do zrcadla a mít se rád nebylo asi maličkostí....O tom nemluví a nepíše nikdo s oblibou, ale Vy jste do toho šel. A unesl i mnoho reakcí, které třeba i bolí.
Chci Vám poděkovat za úžasné množství rešerší a detailů o městě, kde jsem vyrostla a které mám ráda. Brno a jeho pomalé moravské útěky do kultůry... Jiřina Rotterová mě 7 let učila na LŠU Tř. Kpt. Jaroše, Janáček byl Bohem, Skácel posléze v dramatickém kroužku taky. To přímo v Brně profesorka češtiny paní Blažková na gymnáziu zahájila moji lásku ke Kunderovým textům, když mi na gymnáziu půjčila " na tajňačku" Falešný autostop.
Vaše kniha (dlouho odkládána z důvodů objemu a předpokládané nutné nevěry na Kunderovi) mě ovšem vtáhla dovnitř jak Harryho Pottera do deníku Toma Riddleho.
Nejen proto, že je výtečně napsána - břitce, šťavnatě, v krátkých logicky členěných kapitolách ( Nuda v Krpoli, Nervy s Nobelem - humor v kostce...). V mých očích je to kniha nesmírně důležitá a významná - přiřadila bych ji k Tigridově Průvodci inteligentní ženy po 20. století. A přišla ke mně ve správnou dobu, stejně jako tehdy Tigrid. Když mi poprvé někdo, tedy nějaký Čech ZE ZÁPADU milým a neagresivním způsobem vyprávěl, z čeho pocházím a proč jsou věci okolo mě takové, jaké jsou, bylo mi asi dvacet - a pro mého o patnáct let staršího manžela, emigranta z Bratislavy z roku 1968, to bylo cennou podporou v jeho Higginsovském snažení.
Nyní mi bude padesát a Vaše rešerše, citáty a můstky mi znovu otvírají ten zastřený svět - svět, který jsem před třiceti lety opustila a který mám jako spousta jiných Husákových dětí problém nějak uchopit, sladit se s ním a odpustit mu.
Vaše kniha mi dala neuvěřitelně mnoho - a tak Vám chci za ni poděkovat...
Nejdříve za Vaši odvahu - odvahu pouštět se do bolavých zakázaných vod totalitních příběhů postavených do kontrastu s tím českým životem, který žili naši rodiče a učitelé a rodiče našich přátel, života plného tlaků a kroucení a strachu a špiclů, života, ve kterém dívat se na sebe ráno do zrcadla a mít se rád nebylo asi maličkostí....O tom nemluví a nepíše nikdo s oblibou, ale Vy jste do toho šel. A unesl i mnoho reakcí, které třeba i bolí.
Chci Vám poděkovat za úžasné množství rešerší a detailů o městě, kde jsem vyrostla a které mám ráda. Brno a jeho pomalé moravské útěky do kultůry... Jiřina Rotterová mě 7 let učila na LŠU Tř. Kpt. Jaroše, Janáček byl Bohem, Skácel posléze v dramatickém kroužku taky. To přímo v Brně profesorka češtiny paní Blažková na gymnáziu zahájila moji lásku ke Kunderovým textům, když mi na gymnáziu půjčila " na tajňačku" Falešný autostop.
Okolo Kunderova rodného domu jsem jezdila na angličtinu, moje Alma mater JAMU, muzikálové Divadlo bratří Mrštíků a její osazenstvo nabízelo podobné vzorce sebevnímání ve vztahu k Praze jak se to jeví na Vašich stránkách.
Je úžasné moci se vrátit do dětství takhle bez příběhu, ale s mocnými střípky - exaktně český život a doba (přiznávám ovšem, že ho ještě stále označuji jako moravský...). Není to Váš svět, ale Vy o něm píšete s takovou jemností a bravurou, že se člověk za ruku s babičkou jako poprvé znovu rozhlíží po oponě v Janáčkově s Liškou Bystrouškou, alespoň na obrázku...
Děkuji Vám i za férovost, s jakou se skláníte před obrovským talentem a opravdovým úspěchem. Nic mne při četbě neoslabilo v mé vášni pro Kunderovo psaní, vášni pro tu genialitu hry, která se při polykání dialogů osamostatňuje, téměř zhmotňuje, a skáče člověku do obličeje, aby ho nervově i intelektuálně posunula někam jinam, někam dál... Člověk se hledal v Tereze, hledal se v Sabině, jako mladice. Člověk se královsky baví tím Valčíkem, tou tanečností a primitivismem, už jako starší a poučený Goldonim a Gozzim.
Hned po skončení jsem musela znovu vzít do ruky K. Chvatíka, ve dvaceti příliš těžká strava, nyní delikatesa. I Vámi shrnuté obsahy Kunderových děl byly úžasné krátké a jasné jako libreta pro opery.
Nevím samozřejmě, co tyto odstavce dají někomu, který Kunderovy věci třeba všechny nečetl - a pro většinu mých českých přátel Kundera od Nesmrtelnosti ztrácí na atraktivitě.
Děkuji Vám i za férovost, s jakou se skláníte před obrovským talentem a opravdovým úspěchem. Nic mne při četbě neoslabilo v mé vášni pro Kunderovo psaní, vášni pro tu genialitu hry, která se při polykání dialogů osamostatňuje, téměř zhmotňuje, a skáče člověku do obličeje, aby ho nervově i intelektuálně posunula někam jinam, někam dál... Člověk se hledal v Tereze, hledal se v Sabině, jako mladice. Člověk se královsky baví tím Valčíkem, tou tanečností a primitivismem, už jako starší a poučený Goldonim a Gozzim.
Hned po skončení jsem musela znovu vzít do ruky K. Chvatíka, ve dvaceti příliš těžká strava, nyní delikatesa. I Vámi shrnuté obsahy Kunderových děl byly úžasné krátké a jasné jako libreta pro opery.
Nevím samozřejmě, co tyto odstavce dají někomu, který Kunderovy věci třeba všechny nečetl - a pro většinu mých českých přátel Kundera od Nesmrtelnosti ztrácí na atraktivitě.
Každý čte nejraději sám o sobě, a rozpolcenost pochybujících intelektuálů ztracejících se ve svých vypsaných postavách někde v univerzitních kruzích u Seiny pro Brno a Prahu může být příliš, notabene když už odrodilec nepíše ani v češtině, že ano...
Já to četla až do trpkého konce - protože když už má autor jednou co říci, tak ho většinou sleduji dál a dál. Dát si tu námahu pochopit autora, který nemění obsahy, ale jen formu, je jako jednat se starými lidmi... Trpělivost, trpělivost a fantasie. A i kdyby nebylo všechno pochopeno - nu co, ten rozdíl se odehrává už hlavně v té cizí stárnoucí hlavě.
Takže: Vivat Comenius, Vivat Kundera!
Nikdo nepíše o hnusných věcech takhle poutavě až krásně, definice stíhá definici, lítost, nemožné návraty...
Čtenář nikdy nikoho nezačne mít rád, k nikomu z figur nechce být pozván na kávu - ale ve všech se vidí a pozná, šetří to sezení u Pondělíčka nebo u Plzáka a velká literatura to rozhodně je - koneckonců to poznali i jiní.
Že chybí humor? Sadismus vůči ženám? Ano, stokrát ano - a přesto, už od Autostopu cítím jasně, to je ono, takhle se má psát. Vášeň.
Líbí se mi i to, že svůj nedobrý pocit z osoby, které se věnujete, autenticky a velmi lidsky neskrýváte. Okamžitě po skončení Kundery jsem znovu vzala do ruky Vašeho Formana - až fyzická potřeba číst o někom, koho narozdíl od Kundery asi máte rád.
Děkuji za ty vložené detektivky o Sjezdu čs.spisovatelů - nikdy bych si nedovedla představit, že se dá atmosféra a dopad těchto akcí vylíčit tak bravurním způsobem. Kdo co řekl a hlavně co neřekl - ta síla slova v národě písmáků, mé holčičí pocity z Drdových pohádek a z nadšených očích učitelky dramatickeho kroužku, když se mi podařilo se Seifertem nebo se Skácelem obstát proti Nezvalovi při soutěžích poezie...
Já to četla až do trpkého konce - protože když už má autor jednou co říci, tak ho většinou sleduji dál a dál. Dát si tu námahu pochopit autora, který nemění obsahy, ale jen formu, je jako jednat se starými lidmi... Trpělivost, trpělivost a fantasie. A i kdyby nebylo všechno pochopeno - nu co, ten rozdíl se odehrává už hlavně v té cizí stárnoucí hlavě.
Takže: Vivat Comenius, Vivat Kundera!
Nikdo nepíše o hnusných věcech takhle poutavě až krásně, definice stíhá definici, lítost, nemožné návraty...
Čtenář nikdy nikoho nezačne mít rád, k nikomu z figur nechce být pozván na kávu - ale ve všech se vidí a pozná, šetří to sezení u Pondělíčka nebo u Plzáka a velká literatura to rozhodně je - koneckonců to poznali i jiní.
Že chybí humor? Sadismus vůči ženám? Ano, stokrát ano - a přesto, už od Autostopu cítím jasně, to je ono, takhle se má psát. Vášeň.
Líbí se mi i to, že svůj nedobrý pocit z osoby, které se věnujete, autenticky a velmi lidsky neskrýváte. Okamžitě po skončení Kundery jsem znovu vzala do ruky Vašeho Formana - až fyzická potřeba číst o někom, koho narozdíl od Kundery asi máte rád.
Děkuji za ty vložené detektivky o Sjezdu čs.spisovatelů - nikdy bych si nedovedla představit, že se dá atmosféra a dopad těchto akcí vylíčit tak bravurním způsobem. Kdo co řekl a hlavně co neřekl - ta síla slova v národě písmáků, mé holčičí pocity z Drdových pohádek a z nadšených očích učitelky dramatickeho kroužku, když se mi podařilo se Seifertem nebo se Skácelem obstát proti Nezvalovi při soutěžích poezie...
To vše je dětství v normalizaci, a to vše je ve Vašich kapitolách.
Ale největší díky Vám patří za ten klid v duši, který se během tohoto smysluplného rozboru rozporné doby dostaví. Člověk uchopí za pomoci celé té mozaiky ten svůj osud za ocas, to své dětství krmené nadějemi, divadlem a četbou, a hlavně své rodiče a vůbec generaci Kunderovu i mladší. Osoby, které jsme si nevybrali, kteří z této malé země nikdy neodešli, její pestré a schopné umění jim sice život osladilo, ale nevyřešilo, hrdinové se z nich nestali a přesto chtěli po sobě zanechat stopu, chtěli změnu k lepšímu, chtěli mít děti a měli je - děti, kterým by Vaše kniha alespoň na určitou etapu jejich českého života mohla nastavit čisté zrcadlo.
A nabídnout i pár odpovědí...
Srdečně Vás zdravím,
Sabina Prisender
Ale největší díky Vám patří za ten klid v duši, který se během tohoto smysluplného rozboru rozporné doby dostaví. Člověk uchopí za pomoci celé té mozaiky ten svůj osud za ocas, to své dětství krmené nadějemi, divadlem a četbou, a hlavně své rodiče a vůbec generaci Kunderovu i mladší. Osoby, které jsme si nevybrali, kteří z této malé země nikdy neodešli, její pestré a schopné umění jim sice život osladilo, ale nevyřešilo, hrdinové se z nich nestali a přesto chtěli po sobě zanechat stopu, chtěli změnu k lepšímu, chtěli mít děti a měli je - děti, kterým by Vaše kniha alespoň na určitou etapu jejich českého života mohla nastavit čisté zrcadlo.
A nabídnout i pár odpovědí...
Srdečně Vás zdravím,
Sabina Prisender
