Já vím, ale když… Co když? Jaké když? Žádné výmluvy. A koho to vůbec napadlo jít z vinného sklepa v Čejkovicích ve dvě ráno ven na mráz a budit celé Slovácko řevem Elvisových rokenrolů? A jen v košilích k tomu. Řvali ste, že by se vzbudili i mrtví z třicetileté války. Bílé, červené, slivovice, bože, ty jsi fakt vůl! Tak se nediv, že je ti teď tak zle. Ukončil jsem sebekritiku.
Zájezdní autobus zaparkoval kdesi ve Vídni.
„Tak hej hola, hola, ochrapové, jde se ven! Zlatá neděle je tady a vánoční trhy čekají jen na nás. Včerejší vinný sklep byl bonus, hlavní je dnešek. Dobře si zapamatujte, kde parkujeme! Je deset dopoledne, tak sraz tady u autobusu dávám ve čtyři odpoledne. Jasný? Na nikoho nečekáme! Odjezd šestnáct nula nula!“ Vedoucí zájezdu se dívá na mě: „A co ty? Ty za dárečky nejdeš? Ani na čumendu? Předvánoční Vídeň je úžasná.“
„Ne. Nejdu. Je mi zle. Já zůstanu v autobuse.“
„Jak chceš. Ale nevím, proč jsi teda vůbec jel, mohl někdo jiný,“ lehce vyčetl a zmizel.
Naivně jsem si myslel, že kocovina během dne přejde, ale cítil jsem se spíše hůř a hůř. Už abychom byli zpátky v Olomouci. Zalezu na ubytovně do postele a do pondělní ranní šichty mi bude zase fajn.
Nebylo.
V pondělí ráno jsem se třepal jako sulc, hlava byla na kolotoči, žaludek už neměl, co by vrátil a tak se chtěl podívat ven sám. Dnešní směnu asi nepřežiju, usoudil jsem. Předák Pavel mě poslal na dvě hodinky lehnout na šatnu, ovšem k ničemu to nebylo.
„Sbal se a mazej k Venosové!“ řekl pak.
„K doktorce?“
„Znáš jinou Venosovou? Ne? Tak co se tak blbě ptáš?!“
„A co jí mám říct? Že jsem se na zájezdě v sobotu ožral, že je mi blbě a ať mi napíše neschopenku? To bych musel mít nejmíň 39 teplotu. Víš, že ona jinak neuznává!“ namítám.
Jak se dalo očekávat, vyhodila mně jako nějakého válečného simulanta.
„Víš co,“ poradil mi předák Pavel, „dej si pod paži sůl. Tu pořádně vetři, nechej tak půl hodiny působit. Ona zreaguje s potem a exotermní reakce ti teplotu udělá raz dva. Pak k ní běž znovu.“ Poslechl jsem. Fakt mi bylo na umření. Takovým debilním radám uvěří jen debil. Samozřejmě teploměr v ordinaci ukazoval 36,80C. Venosová byla až rozezlená a opět mě vyhodila. Ostatní příznaky nemoci nebrala na zřetel. Neschopenku vystavuje jen těm, co už jsou na márách.
„Ještě je jedna, zato ale zaručená možnost,“ pravil Pavel a tajemně se usmál. Mě bylo všechno jedno a byl jsem ochoten podstoupit cokoliv, abych se mohl zneschopněn kurýrovat v posteli. Ve stavu v jakém jsem se celé pondělní dopoledne nalézal, se pracovat nedalo. „Benzín,“ navrhl Pavel.
„Co? Zase vetřít?“ pochybuju.
„Ne, vole. Vypít! Ale trošku. Rozumíš? Tak půlnáprstek, víc ne. To zabere stopro!“
Na hale výroby fenobarbitalu používají technický benzín. A já, debil na ultimo, jsem si čepnul ze sudu frťana a taky ho hned vypil. Jak říkám, idiotským radám souhlasně naslouchá jen blb vyššího řádu.
Co se dělo pak, je moje nejstrašnější životní můra. Ano. Ptáte-li se, zda mě následně doktorka uznala, tak uznala. Ale zase blbě. Benzín jsem přiznal polknutý omylem. Měla mě poslat na toxikologii s otravou, ale napsala mi jen jakési pilule proti horečce (naměřeno 40) a cosi na nevolnost. Stav před benzínem byla procházka rájem. Do Štědrého dne jsem v sobě neudržel žádnou stravu. I voda byla problém. V pravidelných, velmi častých intervalech se mi v žaludku vytvářela z benzínových výparů koule, která se pak drala všemi směry ven. Žádná benzínka nesmrděla nikdy hůř než já, zelenožlutá troska třesoucí se v návalech křečí. Stal se ze mě benzínový výparník. Kolem mne bylo nebezpečné pracovat s ohněm.
Tím, že tohle píšu, je jasné, že jsem přežil. Ale tak to je, v zoufalosti děláme zoufalé věci.
Ale vy tohle nikdy, opakuji nikdy! Nedělejte!!
Zadání:
Zoufalí lidé dělají zoufalé věci... Napište příběh o tom, jak člověk v zoufalé situaci improvizuje, kličkuje, hledá řešení či únik. Bude to komedie nebo tragédie?
„Ještě je jedna, zato ale zaručená možnost,“ pravil Pavel a tajemně se usmál. Mě bylo všechno jedno a byl jsem ochoten podstoupit cokoliv, abych se mohl zneschopněn kurýrovat v posteli. Ve stavu v jakém jsem se celé pondělní dopoledne nalézal, se pracovat nedalo. „Benzín,“ navrhl Pavel.
„Co? Zase vetřít?“ pochybuju.
„Ne, vole. Vypít! Ale trošku. Rozumíš? Tak půlnáprstek, víc ne. To zabere stopro!“
Na hale výroby fenobarbitalu používají technický benzín. A já, debil na ultimo, jsem si čepnul ze sudu frťana a taky ho hned vypil. Jak říkám, idiotským radám souhlasně naslouchá jen blb vyššího řádu.
Co se dělo pak, je moje nejstrašnější životní můra. Ano. Ptáte-li se, zda mě následně doktorka uznala, tak uznala. Ale zase blbě. Benzín jsem přiznal polknutý omylem. Měla mě poslat na toxikologii s otravou, ale napsala mi jen jakési pilule proti horečce (naměřeno 40) a cosi na nevolnost. Stav před benzínem byla procházka rájem. Do Štědrého dne jsem v sobě neudržel žádnou stravu. I voda byla problém. V pravidelných, velmi častých intervalech se mi v žaludku vytvářela z benzínových výparů koule, která se pak drala všemi směry ven. Žádná benzínka nesmrděla nikdy hůř než já, zelenožlutá troska třesoucí se v návalech křečí. Stal se ze mě benzínový výparník. Kolem mne bylo nebezpečné pracovat s ohněm.
Tím, že tohle píšu, je jasné, že jsem přežil. Ale tak to je, v zoufalosti děláme zoufalé věci.
Ale vy tohle nikdy, opakuji nikdy! Nedělejte!!
Zoufalí lidé dělají zoufalé věci... Napište příběh o tom, jak člověk v zoufalé situaci improvizuje, kličkuje, hledá řešení či únik. Bude to komedie nebo tragédie?
