Nečekaný návrat do osmdesátek - napsala Martina Křížková

„Mami, tak ty vyrážíš v tomhle osmdesátkovým louku?“ 

Mrknu na sebe do zrcadla a musím souhlasit, že na tom něco je. Barevné tepláčky přímo volají: „Pusťte mi Oheň, voda, vítr, dým!“
Jedeme na Moravu. Cílem tentokrát není moje rodné Slovácko, ale vedlejší Valašsko, neb myšlenka je taková, že přespíme přímo v místě, kde jsem se učila lyžovat. Řeč je o Velkých Karlovicích. Jako vždy absolvujeme tour le rodina, což zahrnuje postupné hopkání po všech příbuzných, co jen na Moravě jsou. Příště řídím já! Takhle bude mít přítel Karel řidič čistou hlavu a já akorát hlavobol ze všech těch slivoviček!
Finišujeme večeří s otcem v útulném slovenském podniku. „Šup sem s haluškami!“ zavelím. Nepochutnám si však. 

 „Co to je za inovaci, v haluškách snad nemají být houby, ne?“ podivuji se nad překvapivou kombinací.

Konečně přistaneme v cílové destinaci v hotelu Kyčerka. 

U recepce je příjemně, krb protepluje celou lobby a tak zapadnu s drinkem do ušáku vystlaného ovčími houněmi. Po dvou aperolech zůstávám před krbem sama se svým mobilem, zbytek výpravy už měl všeho dost a odebral se ubytovat. A jsem právě zcela zabraná do nějaké veledůležité aktivity, když na mě někdo promluví. „Nejsi to ty, Marti?“

Zvednu oči a vážně netuším, kam bych toho chlapíka zařadila. 

„No já jsem ten Vojta, se kterým jsi přesně v tomhle hotelu tancovala na diskotéce! Vypadáš totiž pořád stejně Marti.“ 

To mě dostane, páč vytahuje reálné události z mé pubertální minulosti, akorát ho nepoznávám. „Schválně se pojď podívat tady do toho sálu, určitě si vzpomeneš.” 

Nevěřím mu ani slovo, ale zvednu se a pochoduju jak robot. Vzpomínám si samozřejmě na svůj první „love interest“ a na to, že se jmenoval Vojtěch, ale v životě bych ho nespárovala s tímhle obličejem. Doklopýtám až na práh celodřevěné myslivny, kde jsme tenkrát v roce 1983 trsali na Jóžina z bážin v oblečcích podobných tomu mému dnešnímu. Prostor najednou prozáří disco koule a vizáž Vojtěcha se mění před očima. A už je z něj Vojtěch - chlapec, co mi první mezi jinými pomotal hlavu. 

„Zatrsáme Marti?“ 

Jako na povel spouštím sérii pohybů z minulého století. A jsou tam všechny, od praní přes ždímání po věšení prádla.

„Matko?“ objeví se náhle ve dveřích mé dítě s opravdu udiveným výrazem. „Všude jsme tě hledali, prosím tě, jsi v pohodě?“ 

„Jó, je mi výborně!“ zvolám, ale v tu chvíli už zas nevím, protože disco koule najednou není, je jen přímý svit led zářivek, ve kterém vynikají všechny naše pleťové i jiné vady. Už si nejsem tak jistá, že Vojtěch je skutečně chlapcem mých pubertálních let. Přesto nechci ten moment pokazit. 

„Výborně jsem si zatancovala, stejně jako tenkrát,“ obracím se na svého společníka pro dnešní večer, ale cítím, že už je čas vrátit se do své reality.
Ve dveřích našeho pokoje se srazím s Karlem, který mě také právě začíná hledat. „Jsi OK? Jde o tu restauraci. Toho kuchaře právě vyhodili, tak se chtěl pomstít. Nacpal do halušek lysohlávky. Prej halušky jako halušky...“