Slunce právě vysvitlo a chystalo se na nebeskou pouť, která měla snad být té červnové soboty – den před slunovratem roku 1942 – jasná a zářivá a nepřerušená tmavými mračny. Josef poodhrnul opatrně záclonu, odtemnil po noci okno, a skrytě pohlížel na mlčící řeku pod sebou, jen čas od času zčeřenou německým štěknutím. Žluté hvězdy na klopě kabátů odrážely první ranní paprsky a vracely je nebi nazpět jako němou prosbu o pomoc a smilování. Jak jaksi odevzdaně vláčí ty těžké kufry všemožně popsané a pomalované… jak ty šátky žen jsou sklopené k zemi… jak se neodvažují zdvihnout hlavu, protože by odkryly strhané tváře… jak se stydí za tu svou cestu… a jak jsou snad vlastně rádi, že nemá žádných svědků.
Znechuceně zase okno zakryl bělostnými krajkami. Odvrátil se od něj a pohlédl na Marii, svou ženu, která ležela na zádech a ruce měla rozhozené tak jaksi rozkošnicky, až ty bělostné krajky v tom pomalu se zmáhajícím ranním světle splývaly v jedné veliké záplavě bílého světla s její bělostnou kůží a bělostnými poduškami, na nichž ležela… Její ústa se i ve spánku jaksi lehce sladce smála.
Josef cítil, že již znovu neusne. Svlékl pyžama a převlékl se. Vše činil v tichosti, aby ji pokud možno nevzbudil. Hodinky s koženým řemínkem na levém zápěstí hlásily, že právě minula pátá. Na bubenském nádraží jen skoro za rohem probíhá teď jistě čilý ruch, aby se ta funící a syčící kolona dobytčáků nejpozději do půl hodiny vydala do neznáma.
Přešel do kuchyně a tiše za sebou zavřel dveře. Sedl ke stolu a popadl noviny – včerejší, samozřejmě – ale nějak v nich nedokázal číst. Odložil je a hleděl na čelo příborníku a jemnou řezbu, která tam byla ve dřevě vyvedena – takový květinový motiv, který přecházel v hojnost ovoce, a tak tam ležela jablka a hrušky a ještě jiné exotické ovoce, které v Praze nikdo neviděl nejméně poslední dva roky, nepočítáme-li prohýbající se stoly na německé komandatuře. Plný jakési nevysvětlitelné nervozity poklepával prsty o desku stolu a pak hned vstal, protože nedokázal tak nečinně sedět.
Kolikrát již tu scénu viděl… znovu a znovu, vždy zcela jiní lidé, kteří mu však splývali v jeden mohutný proud, z něhož vystupovalo jen několik konkrétních tváří stále se opakujících – archetyp matky, vedoucí za ruku dítě – archetyp otce, shrbeného pod bičem osudu, s příliš časnou kresbou vrásek po čele, přesto však v nitru vztyčeného a odhodlaného zuby nehty bránit svou rodinu – proud zatracenců a vyděděnců mířících do… kam vlastně mířili?! Do Terezína… jistě. Především však tam, kde je nikdo neuvidí a nikdo se nebude moci ptát… Myslil si, že když s tím nesouhlasí – když cítí jakýsi nepřekonatelný vnitřní odpor k takovému zacházení s člověkem – protože nedokázal uvěřit tomu, že ti tam dole, kteří kráčí jeho ulicí, lidé nejsou – tak se staví po bok každého člověka – že je to reakce zcela přirozená! Ale čím déle v tom marasmu žili, tím méně lidí kolem něj bylo – a tím více kolem něj žilo zvěře, která za flák masa, jejž jí předhodíte, pro vás udělá cokoli…
Rovnal chvíli v tom řezaném příborníku nože a vidličky – pak zase chvilku dělal to a na moment ono, ale vše to činil roztržitě. Popadl odpadky, nazul si boty a vyšel na chodbu. Seběhl přes mezanin do přízemí a chodby domu kolem něj voněly tou tajemnou vůní. Na konci schodiště odbočil vlevo a zamířil na dvorek. Chvilku šátral po klíčích, ale zase ne tak dlouho, aby jej to dokázalo rozzlobit. Stál v jasném vnitrobloku; několik ranních pěvců se rozhodlo prolomit mlčení a zpívalo o kráse tohoto světa, v němž rostou jabloně a hrušně a který je přese vše dobrým místem k životu, a jaksi jej to uklidnilo – čerstvý vzduch kolem mu dodal jistotu – už neměl pocit, že se dusí, který zpětně tam v bytě shledával. Plechová popelnice cinkla a zvonivý hlas jejího víka ptáky ještě povzbudil ke stále odvážnějším áriím.
Vracel se. Zamkl za sebou a skrčil hlavu – ne snad, že by musil, nebyl tak vysoký, aby se uhodil do hlavy, ale přesto vždy měl ve stísněném prostoru té malé chodbičky tušení, že je to od něj jaksi očekáváno – že by se prohřešil proti společenskému řádu, kdyby ignoroval její moc a kráčel zpříma. Že se musí sehnout, i když to ani není třeba…
Cestou ke schodům míjel dveře do sklepa. Byly pootevřené, všiml si, co mu uniklo prve. To by být neměly, protože ač nikdo neměl přesné tušení, jaká přesně havěť suterén obývá, žili všichni obyvatelé domu ve svorné shodě, že tomu nemá být umožněn přístup do vyšších poschodí, ať je to, co je to. Snad se tedy některý ze sousedů zapomněl, anebo měl zkrátka obě dvě ruce něčeho plné a postrádal tu třetí, která by za ním zavřela. Napraví raději tuto chybu. Postoupil až k nim a raději je otevřel, aby nahlédl a ujistil se, že je vše přeci jen v pořádku.
Její oči už plakat nedovedly, protože plakaly příliš často, že už se jim nedostávalo dalších slz, a tak byly jen pokorné a snad malinko skelné, ale její srdce přece štkalo. Vedl ji po schodech a musil jí ruce klást na zábradlí v místech, kde se měla přidržet a s každým jedním pohybem jí pomoci. Třásla se a nemluvila. Chodba tajemně voněla a v prvním patře stála květina ve veliké váze, o té jsem dosud nemluvil, měla oranžové květy a v nich načervenalé žíhání, a tak vše vypadalo krásně a upraveně, jak kdyby ani žádná válka nebyla a v přízemí stále bydlel starý pan Kadlec, co ho udali pro poslech Londýna a který pak šel tak nějak hrdě jako o nedělním špacíru, když ho vedli pryč, protože věděl, že si na něm jako na starci už nic nevezmou, a tak se jim v duchu smál, ale Josef to celé najednou nevnímal, jen ji stále tak vedl sám strachem nasátý jak houba a každé kukátko ve dveřích bylo rázem podezřelé.
„Dej si,“ krájel chléb a mazal ten krajíc margarínem. „Chceš pít?“
Chtěla, ale nedokázala to sama říci. Jen vděčně mlčky přijímala dary, které jí podával, a on rychle strčil do šuplete ty včerejší noviny, co v nich německá armáda dobývala stále nová a nová města a stále nové a nové kóty a vítala nadšené obyvatelstvo a trošku se styděl, ale ona si toho naštěstí nevšimla a ohromeně zírala na talíř před sebou.
Konečně začala mluvit. Jmenovala se Ester. Bylo jí čtrnáct a měla matku a otce a ještě dva bratry. Josef je nikdy neviděl, ale jejich podobu dozajista znal – alespoň tu archetypální, kterou si vysnil při každém z těch obludných představení. Bydleli v Libni a pak je přestěhovali někam na Nové Město. Do těch dveří vklouzla snad sama – viděla je z neznámého důvodu pootevřené – se zarážkou, která vytvářela spásnou drobnou škvíru – a tak do nich vběhla a nevěděla vůbec, co dělá a proč tak činí – jen měla štěstí, že ji nikdo v ten moment nespatřil – žádný Němec – a že ty dveře do sklepa, kde apaticky seděla na schodech a mžourala jako krtek do náhlého přívalu světla, otevřel právě on.
Ještě stále jedla, když se probudila Marie. Nenalezla manžela vedle sebe, a tak vstrčila svou bělostnou hlavu, koráb v rozbouřeném moři nečesaných kadeří, do dveří ke kuchyni a viděla jej před sebou a ještě blíž k sobě měla obrys jejích zad…
„Kdo to…?“
„Pst,“ umlčel ji Josef v půli věty a kladl si prst před ústa tak nějak zvláštně důrazně a oči mu plály, jak je ještě nikdy u něj neviděla. Ucouvla zase do ložnice a Josef za nimi zavřel.
„Ale vždyť to je šílenství!“ Nejprve chvilku mlčela, když jí to celé dovyprávěl, až pak se zmohla na tato slova. „To přeci nejde,“ dodala mírněji a jaksi omluvně. Seděli v drobných křesílkách a tázavě na sebe hleděli.
„Proč by to nešlo?“
„Protože nás všechny zabije, proto. Uvědom si, jaká je dnes doba.“
„Takže v jiné době…?“
„…by to bylo něco docela jiného.“
„V jiné době by pomoct nepotřebovala, protože by ji nikdo nepronásledoval.“
Chvilku mlčeli a Marie těkala pohledem mezi postelí, skříní a oknem tušeným za žaluziemi.
„Nikdo vás neviděl?“ ujišťovala se.
„Ne, nikdo.“
„A co teď chceš dělat?“ hledala v jeho očích odpověď.
„Napustit jí vanu. Kdo ví, jak dlouho se už nekoupala.“
Vstal, ale ona ho chytla za paži a stáhla nazpět.
„Nemyslím to takhle. Myslím, co chceš dělat odpoledne, až se vrátíš z práce – co chceš dělat zítra a pozítří… za týden, za rok…?“
„Nevím,“ rozhodil bezradně rukama a zasmál se. „Zkrátka nevím. Musím to teď vědět?“
„Nemůžeme ji ukrývat. Pochop to,“ naléhala a chvěla se. „Teď vás třeba opravdu nikdo neviděl – měli jste zatracené štěstí, že zrovna nikdo neodcházel do práce – ale co potom? Máme dvě místnosti, předsíň, koupelnu a komoru – světlíkem je slyšet všechno – když se hádají Havrdovi a on ji bije – když za starou paní Novákovou přijde vnučka. Okna vedou do ulice a byty přes ni jakoby k nám přiléhaly a stačilo projít. Víme o nich vše a oni vědí vše o nás.“
„Může bydlet v komoře,“ navrhl.
„Ty to nechápeš – přijdou na ni. Najdou ji nejpozději za měsíc. Už teď jim jistě chybí – hledají ji, aby mohli odjet.“
„A co mám podle tebe dělat?“ rozkřikl se. „Co jsem měl podle tebe udělat? Nechat jí tam sedět dál? Kopnout ji do ulice a zamknout za ní, hned jak jsem uviděl její žlutou hvězdu? Mám ji jít ohlásit – dovést ji na nádraží a předat Němcům?““
Propukla v pláč.
„Nekřič! Nekřič! Mlč! Kolem spí lidé, probudíš je tím hlukem, anebo právě vstávají a převlékají se a nazouvají si hnědé šněrovací boty a snídají a jdou do práce,“ šeptala přerývaně a zadírala nehty do opěradla. „Slyší tě. Určitě tě slyší. Nemůžou tě neslyšet, to je to. I kdyby tě nechtěli slyšet, tak nemůžou, museli by zabořit hlavu do polštáře, do péřových polštářů jako máme my, a vší silou si jimi zacpat uši, aby tě neslyšeli, jak hrozně křičíš, jak nahlas a jaké hrozné věci křičíš…“ dralo se jí z úst v neustálém příboji výčitek.
„Co mám tedy udělat?“ zopakoval a tentokrát byl zcela vyrovnaný a viděl jen fotografii svých rodičů na nízkém stolku a židli z ohýbaného dřeva, co stála v koutě.
„Dopadneme jako pan Kadlec – udali ho a to bylo před rokem. Teď po všech těch hrozných věcech,“ máchla rukou do vzduchu, jak kdyby chtěla potěžkat hrůzu těch věcí, které jí zamotaly jazyk, „by to bylo ještě horší. Odvedli by ji a nás by poslali za ní, nebo by nás rovnou zastřelili, ano… napřáhli by pistoli a vystřelili a rána by pročísla vzduch a my bychom padli mrtví k zemi…“
„Jsme lidé, jsme?“ mudroval bručivě a hlavu si držel v dlaních. „Jsme proto obtiskem světa a ten svět je krásný. Zpívají v něm ptáci ve dvorcích a rostou jabloně a hrušně a budou v něm růst, dokud svět bude světem a budou na nás upomínat… Kadlec šel hrdě a měl hlavu vztyčenou, neměli si na něm čeho vzít a smál se jim. Zaslouží si obdiv, protože dokázal, že stojí výše než oni. My nemáme děti, co si vezmou na nás? Naše životy? To je směšná měna, se kterou handlují jen ti nejsprostší. Nepřistupme jim na to – neobchodujme s nimi – naložme se svými životy tak, jak sami chceme – aby i když budou třeba krátké, aby měly cenu – abychom si jich mohli sami vážit a mohli si proto vážit sebe a mohli si vážit světa…“
Zdvihla uslzenou hlavu a spěšně si otřela oči a měla je teď zarudlé, ale již suché.
„Musíme to pro ni udělat!“ zařval náhle. „Musíme přestat myslet na zítřek! Musíme se naučit udělat dnes něco bez ohledu na to, co se má stát zítra! Shýbáme se i tam, kde nemusíme! Zapomněli jsme stát zpříma! Obětujeme-li se, nebude to nikdy oběť marná! Naučíme zase tu zvěř okolo i sami sebe, co to znamená být člověkem… Dnešek chce, abychom konali.“
„To přeci nejde!“ zaúpěla a svezla se k zemi.
V tom se otevřely dveře. Stála v nich Ester s havraní kšticí; její žlutá hvězda na klopě kabátu zářila a děkovala slunci, stála zpříma a říkala:
„Já odejdu. Nebojte se, já odejdu. Děkuji vám za vše, nemůžu po vás chtít víc.“
V tom Marie vstala a zapřela se rukou o stolek s noční fotografií jeho rodičů a natáhla před sebe váhavě ruku.
„Neodcházej.“
Konečně začala mluvit. Jmenovala se Ester. Bylo jí čtrnáct a měla matku a otce a ještě dva bratry. Josef je nikdy neviděl, ale jejich podobu dozajista znal – alespoň tu archetypální, kterou si vysnil při každém z těch obludných představení. Bydleli v Libni a pak je přestěhovali někam na Nové Město. Do těch dveří vklouzla snad sama – viděla je z neznámého důvodu pootevřené – se zarážkou, která vytvářela spásnou drobnou škvíru – a tak do nich vběhla a nevěděla vůbec, co dělá a proč tak činí – jen měla štěstí, že ji nikdo v ten moment nespatřil – žádný Němec – a že ty dveře do sklepa, kde apaticky seděla na schodech a mžourala jako krtek do náhlého přívalu světla, otevřel právě on.
Ještě stále jedla, když se probudila Marie. Nenalezla manžela vedle sebe, a tak vstrčila svou bělostnou hlavu, koráb v rozbouřeném moři nečesaných kadeří, do dveří ke kuchyni a viděla jej před sebou a ještě blíž k sobě měla obrys jejích zad…
„Kdo to…?“
„Pst,“ umlčel ji Josef v půli věty a kladl si prst před ústa tak nějak zvláštně důrazně a oči mu plály, jak je ještě nikdy u něj neviděla. Ucouvla zase do ložnice a Josef za nimi zavřel.
„Ale vždyť to je šílenství!“ Nejprve chvilku mlčela, když jí to celé dovyprávěl, až pak se zmohla na tato slova. „To přeci nejde,“ dodala mírněji a jaksi omluvně. Seděli v drobných křesílkách a tázavě na sebe hleděli.
„Proč by to nešlo?“
„Protože nás všechny zabije, proto. Uvědom si, jaká je dnes doba.“
„Takže v jiné době…?“
„…by to bylo něco docela jiného.“
„V jiné době by pomoct nepotřebovala, protože by ji nikdo nepronásledoval.“
Chvilku mlčeli a Marie těkala pohledem mezi postelí, skříní a oknem tušeným za žaluziemi.
„Nikdo vás neviděl?“ ujišťovala se.
„Ne, nikdo.“
„A co teď chceš dělat?“ hledala v jeho očích odpověď.
„Napustit jí vanu. Kdo ví, jak dlouho se už nekoupala.“
Vstal, ale ona ho chytla za paži a stáhla nazpět.
„Nemyslím to takhle. Myslím, co chceš dělat odpoledne, až se vrátíš z práce – co chceš dělat zítra a pozítří… za týden, za rok…?“
„Nevím,“ rozhodil bezradně rukama a zasmál se. „Zkrátka nevím. Musím to teď vědět?“
„Nemůžeme ji ukrývat. Pochop to,“ naléhala a chvěla se. „Teď vás třeba opravdu nikdo neviděl – měli jste zatracené štěstí, že zrovna nikdo neodcházel do práce – ale co potom? Máme dvě místnosti, předsíň, koupelnu a komoru – světlíkem je slyšet všechno – když se hádají Havrdovi a on ji bije – když za starou paní Novákovou přijde vnučka. Okna vedou do ulice a byty přes ni jakoby k nám přiléhaly a stačilo projít. Víme o nich vše a oni vědí vše o nás.“
„Může bydlet v komoře,“ navrhl.
„Ty to nechápeš – přijdou na ni. Najdou ji nejpozději za měsíc. Už teď jim jistě chybí – hledají ji, aby mohli odjet.“
„A co mám podle tebe dělat?“ rozkřikl se. „Co jsem měl podle tebe udělat? Nechat jí tam sedět dál? Kopnout ji do ulice a zamknout za ní, hned jak jsem uviděl její žlutou hvězdu? Mám ji jít ohlásit – dovést ji na nádraží a předat Němcům?““
Propukla v pláč.
„Nekřič! Nekřič! Mlč! Kolem spí lidé, probudíš je tím hlukem, anebo právě vstávají a převlékají se a nazouvají si hnědé šněrovací boty a snídají a jdou do práce,“ šeptala přerývaně a zadírala nehty do opěradla. „Slyší tě. Určitě tě slyší. Nemůžou tě neslyšet, to je to. I kdyby tě nechtěli slyšet, tak nemůžou, museli by zabořit hlavu do polštáře, do péřových polštářů jako máme my, a vší silou si jimi zacpat uši, aby tě neslyšeli, jak hrozně křičíš, jak nahlas a jaké hrozné věci křičíš…“ dralo se jí z úst v neustálém příboji výčitek.
„Co mám tedy udělat?“ zopakoval a tentokrát byl zcela vyrovnaný a viděl jen fotografii svých rodičů na nízkém stolku a židli z ohýbaného dřeva, co stála v koutě.
„Dopadneme jako pan Kadlec – udali ho a to bylo před rokem. Teď po všech těch hrozných věcech,“ máchla rukou do vzduchu, jak kdyby chtěla potěžkat hrůzu těch věcí, které jí zamotaly jazyk, „by to bylo ještě horší. Odvedli by ji a nás by poslali za ní, nebo by nás rovnou zastřelili, ano… napřáhli by pistoli a vystřelili a rána by pročísla vzduch a my bychom padli mrtví k zemi…“
„Jsme lidé, jsme?“ mudroval bručivě a hlavu si držel v dlaních. „Jsme proto obtiskem světa a ten svět je krásný. Zpívají v něm ptáci ve dvorcích a rostou jabloně a hrušně a budou v něm růst, dokud svět bude světem a budou na nás upomínat… Kadlec šel hrdě a měl hlavu vztyčenou, neměli si na něm čeho vzít a smál se jim. Zaslouží si obdiv, protože dokázal, že stojí výše než oni. My nemáme děti, co si vezmou na nás? Naše životy? To je směšná měna, se kterou handlují jen ti nejsprostší. Nepřistupme jim na to – neobchodujme s nimi – naložme se svými životy tak, jak sami chceme – aby i když budou třeba krátké, aby měly cenu – abychom si jich mohli sami vážit a mohli si proto vážit sebe a mohli si vážit světa…“
Zdvihla uslzenou hlavu a spěšně si otřela oči a měla je teď zarudlé, ale již suché.
„Musíme to pro ni udělat!“ zařval náhle. „Musíme přestat myslet na zítřek! Musíme se naučit udělat dnes něco bez ohledu na to, co se má stát zítra! Shýbáme se i tam, kde nemusíme! Zapomněli jsme stát zpříma! Obětujeme-li se, nebude to nikdy oběť marná! Naučíme zase tu zvěř okolo i sami sebe, co to znamená být člověkem… Dnešek chce, abychom konali.“
„To přeci nejde!“ zaúpěla a svezla se k zemi.
V tom se otevřely dveře. Stála v nich Ester s havraní kšticí; její žlutá hvězda na klopě kabátu zářila a děkovala slunci, stála zpříma a říkala:
„Já odejdu. Nebojte se, já odejdu. Děkuji vám za vše, nemůžu po vás chtít víc.“
V tom Marie vstala a zapřela se rukou o stolek s noční fotografií jeho rodičů a natáhla před sebe váhavě ruku.
„Neodcházej.“
Dívka ruku přijala, ač byly její prsty také plné bázně.
„Neodcházej. Pomůžu ti s koupelí. Chceš se přeci vykoupat, že? Jen pojď za mnou, napustím ti vanu plnou vodu až po okraj, až bude přetékat a valit se ven a crčet okolo na bílé dlaždičky. Napustím ji, pojď…“
Davidova práce získala 2. cenu v literární soutěži Máchovou stopou 2023.
