20. listopadu 2023

Ekvádorské reálie - napsal Martin Paruch

“Hola senor,” řekla dívka hlubokým hlasem s nádechem “chrapláku”. Zamrkala řasami a posadila se na stoličku vedle mě. Kamarádky, se kterými slavila narozeniny, se chichotaly opodál.
“Hola,” odpověděl jsem a spotřeboval tím velkou část své zásoby španělštiny. Seděl jsem v Quitu, zřejmě v jediném podniku, který byl otevřený po nedělní půlnoci. 
Poznamenaný desetihodinovým letem a předchozím večírkem v Madridu, koukal jsem zarputile na pivo před sebou a předstíral nezájem. “Hola,” zopakovala dívka a dodala, “I’m Isabel. Where are you from?” Ženskými radary zachytila moji anglickou konverzaci s barmanem a vyrazila do útoku. Cizinec, byť notně pomuchlaný, byl vítaný cíl.
Připadal jsem si hloupě. Chtěl jsem splynout s okolím. Koukat se nerušeně kolem a pozorovat místní cvrkot. Drsný chlapík, který tu žije už zatraceně dlouho. Tak nějak jsem si to představoval. Místo toho jsem byl spíš jelito, vystavené v prosklené vitríně. Design nevalný, ale země původu zajímavá. “Martin, Czech republic,” představil jsem se. A dodal “Czechoslovakia,” abych smazal Isabel otazníky v očích.
Usmála se. “Prague, beautiful country,” řekla přesvědčivě. Následující půlhodinu jsem slyšel mnoho hezkého o České republice a o tom, jak by chtěla v takové zemi žít. Nevím, jestli by ji dokázala najít prstem na mapě, ale ruka jí spolehlivě přistála na té mojí. Podmračený výraz ve tváři se mi už dávno rozplynul. Vnímal jsem komickou absurditu situace i sladkosti, které hladily ego. Roztomilé hlouposti, které mě měly přesvědčit. Chtělo se mi čím dál víc smát. “Cynická obludo,” řekl s hořkou ironií vnitřní hlas. “Proč? Co je? “ cukaly mi koutky tak, že si toho všiml i barman. Věnoval mi zvědavý pohled. “Je to přece jen legrace,” odpověděl jsem si překvapeně. “Legrace?” zopakoval hlas, “ona to myslí vážně. Koukni na ty její kamarádky, jak sledují situaci. Je ochotná se ještě dnes večer s Tebou vyspat. Když budeš chtít.”

Dveře baru se otevřely a zase s bouchnutím zavřely. Dovnitř vstoupil vysoký blonďák s rozpačitým úsměvem. Anglicky s americkým přízvukem si objednal pivo a zabral místo na baru. Podíval se na mě a zopakoval otázku, kterou jsem už předtím slyšel: “Where are you from?”
Eric byl ze Států, jak mi ochotně sdělil. Na mě to zásadní dojem neudělalo, ale Isabel byla nadšená. Gringo! Sedla si mezi nás. Po krátké chvíli bylo jasné, že v boji o její pozornost vede Pensylvánie nad Prahou o tří koňské délky.
Mužská ješitnost se ještě cukala v postrojích, ale rozum už měl jasno. Ulevilo se mi. Dopil jsem pivo a mávnul na barmana. “Enjoy, my friend,” ušklíbl jsem se na Erica. Vyděšeně se na mě podíval. Isabel měla ruku propletenou kolem té jeho. 
Vyšel jsem ven a nadechl se čerstvého vzduchu.