Křtil jsem knihu - napsal Standa Forejtek

To mi jednou přišlo úžasné pozvání:

Milý Stando, oficiálně tě tímto zvu na křest mé poslední knihy „Kravaťáci“, konané v divadle Dobeška… Pokračují pokyny kdy, co a jak. Na závěr douška: Neumím si představit, že bys tam chyběl. Knihu jsem ti v tiráži věnovala a ráda bych tě hostům představila. Mezi hosty mimo jiné jsou pozvaní: Dana Drábová – atomová baba, Jirka Borovec – ředitel divize ČEZ, přátelé leteckého klubu ČSA a další. Musíš přijet. Počítám s tebou.

No, tě pic. Tohle se nedá odmítnout. Rozum do hrsti a přemýšlet! Co na sebe, koho vzít s sebou, jakým dárkem se revanšovat… Myšlenky se mi honí hlavou jako koně na Velké pardubické.

Termín křtu je tady.

Oblečen decentně společensky, s sebou beru kamaráda z práce Vašíka Brachtla, jako nevšední dárek jsem zvolil vzácnou minci – stříbrný americký dolar. Takto vybaven vstupuji do Divadla Dobeška, které připomíná včelí úl. 

A to už se ke mně hrne Dana a šveholí: "Stando, to jsem ráda, že jsi tady. Potřebuju ale ještě připevnit malý billboard našeho sponzora…" Dostávám kladívko, hřebíčky a je mi určeno místo, kde má billboard viset. 

"Jo, a místa pro vás dva jsou rezervována v druhé řadě. Budeš sedět vedle mé maminky." 

Čas plyne jako splašený. Ale vše jsem i za pomocí Vaška zvládl a už usedáme vedle usměvavé, upovídané dámy Emingerové.

Program začíná. 

Po úvodním slově se dostává na řadu hudební skupina a zpěv Daniny sestry, Evy Emingerové, jazzové zpěvačky. 

Pořad pokračuje, vše je nesmírně pečlivě připraveno a to už slyším od mikrofonu: "A nyní bych vám ráda představila Standu Forejtka, s jehož jménem se můžete v knížce setkat, protože jsem mu ji věnovala." 

Vstupuji na jeviště. 

STANDA FOREJTEK. 

Divadlo tleská a já se snažím tvářit tak, jako by ten potlesk byl u mě na denním pořádku. Dana pokračuje: "Stando, ty sis prý na mě něco připravil." 

Nacvičeným pohybem sahám do kapsičky košile a vyjímám minci chráněnou plastovým obalem. Dostávám mikrofon a spouštím: "Bývá dobrým zvykem ve slušných rodinách za dar se revanšovat. Takže tady máš ode mě malý dárek." 

Dana překvapeně hledí na minci a dodává: "To je nějaká medaile, nebo co? Já si na to musím vzít brýle." 

"To je pravý stříbrný americký dolar," sděluji a doplňuji: "To až poletíš do Ameriky, můžeš s ním i zaplatit. Ale byla by to škoda, jeho hodnota je mnohem větší než nějakých dvacet pět korun." 

Z hlediště divadla se ozývá souhlasné přizvukování. 

Dana děkuje a dává k lepšímu historku, jak jsem se s ní a s redakcí podnikového časopisu NEWS seznámil. Vtipné povídání o luštění křížovek zakončuje velký potlesk. No, teď Stando, můžeš říct pár slov o sobě, své práci a já si zatím musím něco zařídit. 

Dostávám mikrofon a mírný stres. 

Rychle jsem se zklidnil a publiku jsem chvíli povídal o tom, co dělám, co se v naší elektrárně daří a jak se na tom mám možnost podílet. Pomalu mě docházejí náměty, ale to už mě Dana vysvobozuje a uvádí další hudební vložku. V této hudební vložce hraje prim klarinet, do něhož fouká tatínek Dany. Odcházím s úlevou na své místo. 

Vašík Brachtl mě říká: "Bylo to dobrý. Mělo to hlavu, a i patu." 

Je na něm vidět, že mě neutěšuje jen ze slušnosti. Ostatně, posoudíš si to sám. Natočil jsem ti to na video. 

Program se odvíjí, je vtipný, vyvážený, mluvené slovo, doprovodné hudební vložky… 

No, a nyní se dostáváme k hlavnímu bodu dnešního programu. Šampaňské je připravené, kniha též, přistoupíme k vlastnímu křtu.

Každý po pokřtění vyslovuje přání knize a autorce. 

Poléváme po jednom obal knížky. 

Honem si sestavuji v myšlenkách přání. Následně nahlas prohlašuji: "Přeju knížce co nejdříve první dotisk." 

Ing. Borovec mi špitne do ucha: "To bylo moje přání, pěkně jste mi ho vyfouknul." 

Kniha je pokřtěna – šampaňské dopito, můžeme se přistoupit k autogramiádě. Mě nezbylo, než se rozloučit a vydat se k autu, ke dveřím spolujezdce. Klíčky jsem předal Vašíkovi.
On nekřtil a tím pádem ani nepil. Knížku mi připomíná tričko s ilustrací použité v knize. Moc rád ho nosím na dovolené.
Vykoupil jsem „Kravaťáky“, abych je poslal autorce Daně Emingerové napsat věnování kamarádkám, se kterými jezdíme na dovolenou. No, a jak bývá mým zvykem, rozhodl jsem se podrobit svůj „Harém“ jak v duchu pojmenovávám skupinku kamarádek testu „čtivosti“.

Nakoupil jsem „Kravaťáky“ pro všechny mé „kočky“. Alena, Anička, Alenka, Milada a moje kočka nej… Hanička.

 Z knížek měly obrovskou radost. Malá Alenka si ji dokonce vzala na společné focení. Zde jsem i já se svým nejoblíbenějším tričkem.
Shodou okolností jsme se sešli na DŽERBĚ v našem oblíbeném resortu. Zrovna jsem měl narozeniny. To nebyla náhoda, ale pečlivě připravovaná situace. Dostal jsem od každé členky mého „harému“ dárek. A to už dodávám mé okřídlené úsloví: Bývá dobrým zvykem ve slušných rodinách za dar se revanšovat. Takže tady máte vy ode mě malý dárek. Rozdávám „Kravaťáky“. 

No, a mám pro vás otázku. Proč právě tuto knížku jsem zvolil. Jsem moc zvědav, která z vás na to přijde první.
Malá Alenka zvolila taktiku vyzvědačskou. Nápadně, ale i nenápadně zpovídala mojí paní. Ale „mé lepší já“ nic neprozradilo. A ani vítězka testu Anička svým kamarádkám nic neřekla. Patří do generace, která ještě čte knížky. Pardon, křivdil bych ostatním, ony také čtou. Hlavně však čtou takové ty barevné časopisy, kde se píše, která top-modelka s kterým top-sportovcem má top-aférku.

Před koncem dovolené při společném večeru v baru jsem malé Alence ukojil její zvědavost odpovědí: "Protože mám jiskru v oku."

Moc tomu neporozuměla a ani nemohla. V tiráži totiž píše Dana Emingerová toto: 

"Knížku jsem věnovala Standovi Forejtkovi, členům leteckého klubu ČSA a všem, kteří mají jiskru v oku."
Já jsem byl naopak potěšen, když se jednoho dne znenadání objevila Dana Emingerová u nás doma v Karlových Varech. Svým zjištěním, že dnešní omladina nečte, jsem se moc nechlubil.
Ale takový je život.