Rovnala jsem to jeho ptačí hnízdo na hlavě tak dlouho, až mu ujel autobus. Tedy synovi. Muž nás tam hodí, rychle balím fotovýbavu, celou, dvě brašny, je to těžké a objemné. Co na sebe? Nepůjdu do Lucerny na imatrikulační ples jako trhan, krajková úzká sukně, lehoučká blůzka, lodičky na jehle a no jó, punčochy. Ne punčocháče, ty svazují nohy, ale punčochy. Fakt, že padají jsem vytěsnila.
Vsuvka pro pány: punčochy nejsou totéž co punčocháče. Jsou to dvě samostatné nohavice, které se kdysi připínaly důmyslným mechanismem k podvazkovému pásu. Vypadalo to rajcovně. Jakési hóódně vysoké ponožky nebo podkolenky, končí téměř tam, kde začínají kalhotky. Dnes jsou punčochy samodržící. Údajně. Na noze drží pomocí lepícího pásku. Nevím proč, ale na mé noze ne. Zpět k příběhu.
Už nejsem schopna rozlišit, co se se mnou děje v důsledku parkinsonovy choroby, co jsou projevy mé povahy a co souvisí se stárnutím.
Následující epizoda se přihodila zřejmě jako souběh všech vlivů. Imatrikulační ples v Lucerně. Jonášova role je celkem noblesní. Povede třídní učitelku, první v sále, světelný kužel upozorní všechny přítomné na jeho maličkost. Svého času jsme mu přezdívali Krasoň. Lpěl na svém zevnějšku. Zlatá hříva, pážecí mikádo, modré oči, jemné rysy. Už jako dítě svou zlatou hřívu hlídal a říkal jí svatozář. Uměl s ní pracovat. V den imatrikulace zapracoval také - s pomocí bratra si vyholil spodní část lebky, na vrcholu honosné hnízdo, hranice okousaná, hrůza pohledět.
Tedy nahoře na Václaváku vystupujeme z auta a do Lucerny to seběhneme pěšky. První krok - mám nepohodu ze všech těch věcí, kabelka je nějak navíc, ale kdo by šel na ples bez kabelky. Druhý krok - samodržící punčocha nedrží ani silou vůle, natož lepícím páskem. Shrnula se zpod sukně, ne že by decentně vykoukla, hupsla ke kotníku. Nemohu dělat, že to je drobnost, připlácla jsem se ke zdi , náklad na dlažbu, punčochu nahoru. Dva kroky a znova a pořád dokola.
"Mami, dělej máme ještě nacvičovat nástupy a nevím, co s tou kytkou."
"Tak utíkej napřed" stejně mne rozčiluje, jak je tři kroky přede mnou.
"Nevím, kde je Lucerna"
Já ho tou kytkou přetáhnu. Zahnala jsem ho dopředu nevlídnými průpovídkami a začala hledat řešení svízelné situace. První , co mne napadá, prostě ty punčochy svléknu a budu bez nich. Ale to nemůžu, provalilo by se, že si neholím nohy každý den. Tedy peláším do Marks Spencera. Šup, šup, radši punčocháče, nebudu nic riskovat, velikost, zaplatit a hned do kabiny a výměna. Ulevilo se mi, že je vyřešeno. Kabina se pro mne, náklad a výměnu, zdá malá, nemohu se hnout, je mi vedro. Narvu se do první nohavice. Co to je? Pro pána krále, jsou modrý a ke zbytku černobílého outfitu se nehodí.
Ples jsem nějak odfotografovala, ale už v osm jsem byla na pokraji sil. Punčocháče už nepadaly, ale nespolupracovaly mé nohy na jehlách. Přesněji řečeno mé parkinsoní nohy na jehlách. Večer bývám unavená, pohyby se zpomalují, tuhnu, svaly jsou zaťaté, pohyby loudavé.
A jako každý večer mne napadá, že sotva lezu, ale život je tak krásný, svět je tak zajímavý a je toho tolik, co bych chtěla vědět, vidět a stihnout. Parkinson mne zdržuje v rozletu, ale na druhou stranu, jsou okamžiky, kdy slyším drsný hlas neuroložky - máte parkinsonovu chorobu, je nevyléčitelná, ale neumírá se na ni. A tak žiju svůj parkinsoní život parkinsoním tempem. Přece se nezastavím, jen trochu zpomalím.
