Válka se chýlí ke konci. Tři kamarádky, Anna od starostů, Róza z pošty a její sestřenice Olí ze Mcel, utíkají vítat Rudou armádu, aby ve svých rodných domech nabídly osvoboditelům ubytování.
Do voňavého květnového odpoledne si obléknou své nejhezčí šaty, po cestě mezi zahrádkami si upletou věnečky do vlasů. Němci ještě včera zajali partyzány v Jabkenické oboře a zastřelili Anně a Rozárce tatínky, pana poštmistra Dragouna a starostu Kocha, kteří v legionářských uniformách hlídali muniční sklady u Jíváku.
Dnes ráno však esesáci dostali rozkaz okamžitě opustit Loučeň. Blíží se Rusové a stavět se jim na odpor znamená zbytečné krveprolití. Starostovic Anička a její kamarádky se vydávají vstříc osvoboditelům po lesní pěšině do Jabkenic. Jdou oborou po stejné cestě, kterou nosily několik posledních dní jídlo jabkenickým partyzánům. Těhotná Rozárka má mezi nimi chlapce, Olí tátu.
Po obsazení obce Němci některé partyzány zajali. Vystrašené rodiny zajatců se pak musely dívat, jak jejich blízcí stojí s rukama nad hlavou v dešti na loučeňském náměstí. Střelba z kulometů však naštěstí nepřišla, neboť povstalci se nakonec hodili Němcům víc jako rukojmí.
Dívky jdou Svatojiřským lesem a plánují si, jak ubytují ruské vojáky ve starostově vile, v hospodě i na poště a Rudá armáda jim nejen pomůže osvobodit statečné partyzány, ale i pomstít zabité tatínky. Když narazí na hlouček zaprášených, zpocených ruských vojáků, s nadějí a vděčností se jim vrhnou do náručí. V nejlepších šatech, s květinami v rukou. Hlouček osvoboditelů v uniformách už je nepustí.
Zdivočelí válečníci s chladnýma chtivýma očima strhávají z dívenek sváteční oblečení i spodní prádlo… Olí kolem sebe kope. Rozárka křičí. Anna omdlívá brzy poté, co po ní chňapnou první čtyři ruce. Když se probere, leží vedle ní jen krvácející Rozárka. Co se stalo s Olí, neví ani jedna z nich a nikdy již kamarádku zdravou nespatří. Těhotná Rozárka přijde o miminko. Anna porodí v únoru 1946 holčičku a Olí kdesi v blázinci chlapečka…
