Prudce se otočím. Kdo mě tu zná?
Mé inkognito se rozplývá. Za mnou neznámá ulice v cizím městě, na jejíž kontury si teprve zvykám. Přede mnou to samé. Lidi mají jiné oblečení a chovají se jinak. Míjejí mě a příjemně je nezajímám. Zato pro mě je tu k pozorování úplně všechno. Každý kout má svou strukturu a svůj příběh. Stačilo by vnímat je jeden po druhém a přemýšlet o nich. Proto jsem tady. Ale někdo tu zná mé jméno. Kdo je to?
Otočím se a dívám se do nějakých očí.
Jejich majitel nemluví, jen mě pozoruje. Co o mě ví? Odkud mě zná?
"Ano? Přejete si? Známe se?"
Nic, jen se dívá, pak se otočí a s úsměvem odchází.
Kdyby jen to, on zmizí.
Je to jasné. Něco se mi zdálo.
Jdu dál a cizinec mi nejde z mysli.
Je o něco starší a není mi povědomý.
Po chvíli ho pouštím z hlavy.
Večer mi hlásí bytná, že mě potkala na opačném konci města.
Prý v zahradě pod zámkem. Mávala na mě, usmál jsem se a zmizel mezi stromy. Prý jsem měl napilno.
Ale já jsem byl jenom v centru a dál jsem se nedostal. Koupil jsem si něco v obchodě. Takový obrázek.
Je na něm muzikant co vypadá, že má na kahánku. Mám pocit, že ho znám už léta.
Mám zábavné podezření a uvidím, jestli se potvrdí.
Spím neklidně.
Zdá se mi, že se procházím v historickém kostýmu po nějakém nábřeží. Z loďky na řece mi mává cizí žena. Usměju se na ni. Najednou stojí vedle mě a plujeme kamsi společně. Chvíli labutě, pak lekníny, pak jen jeden. Z blízkého břehu zní tichá hudba. To hraje Alarik, šeptají vlnky.
Trhnu sebou a probudím se.
Jsem na náměstí plném lidí v letním oblečení.
Alariku, zavolá náhle povědomý hlas a všichni se otočí. Zřejmě jsem to volal já, abych vyzkoušel, kolik nás tu je stejného jména. Všichni. To je ten důvod, proč mě bytná potkala někde, kde jsem nebyl?
Potkala mé jméno...?
Už mě nebaví o tom přemýšlet.
Nadechnu se a rozpřáhnu ruce.
Konečně sám sebou, pomyslím si a rozejdu se současně do všech světových stran.
To je ten úchvatný pocit, který mi doposud chyběl.
