Anna a Marie - napsala Jana Buchalová

„Kdybys to s ním skončila hned na začátku, bylo by po problému.“
Jestli Anna něco nesnášela, byly to zbytečné rady. A od Marie ještě tím spíš, protože je dokázala říct nejenom v ten nejmíň vhodný čas, ale i tím nejuštěpačnějším tónem. A zrovna dnes, v nemocniční čekárně v Karlíně, se to hodilo asi ze všeho nejmíň.
„A to mi má teď pomoct jak?“ odsekla Anna.„Nijak. Tobě totiž není ani rady ani pomoci. Kdybys mě třeba aspoň jednou poslechla, ale ne, to by totiž nastala apokalypsa. Že by třeba měla někdy pravdu Marie? Nikdy! To se radši nechám zabít. Doslova.“
„Přestaň,“ zvýšila hlas Anna. „Ty tvoje výčitky poslouchám dnes a denně, ale tady ne. Teď se s tím stejně nedá dělat nic než doufat.“
„Doufat, to jo, to je ti tak podobný. Pořád akorát doufat, ale jakmile vletíš do průseru, stejně nevymyslíš nic, vždycky to zůstane na mně.“ Marie se nedala odbýt. Naštvanou už ji zažila tolikrát, ale takhle rozčílenou asi ještě ne.
„O co ti jde? Dokud nám to s Martinem klapalo, tak jsi proti tomu nic neměla. Ale jak to začalo skřípat, už bys brala roha. Takhle to se vztahy nefunguje. Musí se na nich pracovat, ať se ti to líbí nebo ne. Já se na rozdíl od tebe aspoň snažila, ty bys zdrhla při prvním problému.“
„Při prvním problému?!“ rozkřikla se Marie.
„Neřvi,“ krotila ji Anna.
„Ty jsi výborná, prej při prvním problému. Ten tvůj ‚první problém‘, zlatíčko, bylo, že jsi dostala přes hubu. To mi teda přijde jako sakra problém. Otevři si kteroukoli knížku, nebo jenom blbou brožurku, pust si film, seriál, všude ti řeknou, že když chlap vztáhne na ženskou ruku, je to víc než jenom problém, na kterým se musí pracovat. Proboha, vždyť ty ses mu za to nakonec ještě omluvila a mně chceš vykládat něco o řešení problémů?“
„Ty už si zřejmě nepamatuješ, za co jsem tu facku dostala,“ namítla Anna.
„Ježiš to je snad úplně jedno, ne? Tys mu nepřejela psa, ani jsi mu nezavraždila nikoho z rodiny, přišla jsi domů o dvě hodiny pozdějš, než jste se domluvili.“
„No však. Slíbila jsem mu, že přijdu v deset, místo toho jsem přitáhla až po půlnoci. Druhý den musel vstávat do práce a já ho vzbudila, navíc jsem tehdy v opilosti hrozně třískla dveřma a ty víš, jak to nesnáší,“ odvětila Anna.
Marie na ni nevěřícně zírala. 

„Ty se mi snad zdáš. To je, jak kdyby ti napsal ty svoje podělaný výčitky někam na papír a ty mi je tu teď čteš nebo co. Vzpamatuj se. Sedíš tady kvůli němu, tak aspoň to už by tě mohlo trochu dokopat k tomu se ho přestat zastávat, ne?“
Anna věděla, že nemá smysl s Marií dál diskutovat. Jakmile si postaví hlavu, veškerá debata je marná. Bylo to tak vždycky, už od dětství ji pokaždé umlátila argumenty, aniž by se jí o to kdokoli prosil. Někdy třeba měla i pravdu, ale ten způsob, jakým dokázala hádku pokaždé vyšroubovat do absurdních rozměrů Annu tak rozčiloval, že už po pár minutách vůbec nedokázala racionálně uvažovat. 

Marie se ale Anniným mlčením nenechala odradit.
„Samozřejmě, že mlčíš. Vždycky, když ti dojdou argumenty, tak jenom sedíš a mlčíš. Děláš to tak se mnou a dělala jsi to tak i s ním. Kdyby ses jenom jednou jedinkrát odhodlala se mu aspoň trochu vzepřít, nemusely jsme tu dneska sedět jak babky na funuse a trhnout hrůzou, co z toho vyleze. Ty víš, že mám pravdu, proto mlčíš, zato před ním jsi kývala hlavou, i když ti bylo jasný, že ti lže.“
„Já mlčím, protože se s tebou nedá rozumně mluvit.“ 

Anně praskly nervy. Cítila, jak se jí do hlavy hrne krev až z konečků prstů u nohou, celé tělo se začíná klepat vzteky, jako by se jí v něm hromadilo zoufalství, strach a pocity křivdy za posledních několik let. „Ty si myslíš, že já tady skáču radostí do stropu? ‚Hurá! Přesně tohle byl můj sen, kdo by si nepřál trávit ráno v čekárně s feťákama.‘“ 

Zarazila se. Rozhlédla se kolem. Na okolních lavicích seděli tři lidé, ale ani jeden nevypadal, že by ho zmínka o feťácích zrovna dvakrát vyvedla z míry. Buďto byli natolik pohrouženi do vlastních problémů, že nevnímali svět kolem, nebo Anna Marii nespílala až tak hlasitě, jak si myslela.
„Jsem ráda, žes v sobě vyhrabala aspoň tu minimální dávku ironie, drahá, ale ta ti tady moc nepomůže. Protože jestli jsi to od něj chytla, tak jsme v hajzlu, to ti povídám,“ odsekla Marie.
„A ty si myslíš, že to nevím?“ 

Všechno zoufalství se teď zhmotnilo v obrovském přívalu slz, které už nešly nijak zastavit. 

„Teď jste všichni chytrý, ty, máma, všichni. Přesně víte, co jsem dělat měla nebo neměla, ale když ti nosil kytky, to ti nevadil. Mámu asi taky nenapadlo, že chodí za děvkama, když jí o nedělích chválil, jaký má výborný knedlíčky. Tehdy vám nevadil, kdepak, zato teď je to tady jedna Chytrá Horákyně vedle druhý. Samý ‚já ti to říkala, já ti to říkala‘, ale zajímavý je, že než vyrukoval s tím, že se někde nakazil, všichni jste mlčeli.“
„Mlčení si teda představuju trochu jinak,“ ohradila se Marie. „Já ti říkala, ať ho pošleš do háje, už když ti dal poprvé přes hubu, ale to bys mě taky někdy musela poslouchat.“
Anna se zvedla ze židle a v přívalu neskutečného vzteku začala přecházet po čekárně. Všechny emoce se zhmotňovaly ve vodopádu slov. 

„Jenže ty se nedáš poslouchat. Celej život tě mám na krku a v jednom kuse mě akorát peskuješ a komanduješ, vykládáš mi tady něco o jeho výčitkách, přitom ty sama se nikdy nevzmůžeš na nic než na kritizování a hádky. Pochválila jsi mě snad někdy za něco? Nechalas mě jedinkrát vydechnout? Vždyť já si po celým dni v práci pustím na deset minut televizi a ty už mi stojíš za zadkem! ‚Nečum na tu bednu, běž něco dělat, seš líná jak veš.‘ Ale já mám právo si odpočinout! ‚Nežer to, budeš mít prdel jak vrata od stodoly‘, ‚Tohle si chceš vzít na sebe? Vždyť v tom vypadáš jak hastroš‘, ‚Ten se ti líbí? Proboha, ty snad vůbec nemáš vkus‘. Tak vidíš, že tě poslouchám, ten tvůj otravnej hlas totiž nejde dostat z hlavy, slyším tě a poslouchám, i když nechci, jenom jsem si už zvykla na to neodpovídat, protože vím, že to nemá cenu. Ty se mnou nebudeš nikdy spokojená, ani když budu vážit 40 kilo, ani když budu vážit 60, nebude se ti líbit nikdo, koho si přivedu domů, protože na jednom ti budou vadit hnědý vlasy, na druhým zase blonďatý. Ale já ti něco řeknu – už tě mám plný zuby. Ty na mě takhle hnusná nejseš proto, že jsi nespokojená se mnou. Ale proto, že jsi nespokojená sama se sebou.“
Rozhostilo se ticho. Anna cítila, jak na ni v čekárně všichni civí. Měla pocit, jako by na ní viselo aspoň dvacet párů zvědavých očí.
„Tak zrovna to máme asi obě společný, ne?“ odfrkla si Marie pohrdavě. Vždycky měla poslední slovo a měla ho mít i teď. 

Než Anna stihla cokoli odpovědět, otevřely se dveře a na chodbu vyšla postarší zdravotní sestra. Anna si od ní převzala složku a vyšla ven. Zhluboka se nadechla, zavřela oči a napočítala do tří. 

Složku otevřela a očima těkala po papíře ve snaze najít to nejdůležitější.
Pacient: Anna-Marie Šťastná.
Výsledek: Negativní.