Praha hl. nádraží – konečně velká přestávka. Všichni vystupují a dav na peróně bude nastupovat. Času na vydechnutí mám dost. Jsem píšťalka na hrudi mladé paní průvodčí.Vlak City Elephant, kterému my od dráhy říkáme familiárně slon, vypadá jako každý jiný. Má dvě třídy, jednu, která je prostorná, protože s ní skoro nikdo nejezdí, a druhou narvanou cestujícími. A těch je dnes ve špičce opravdu dost.
Školáci s mobilem, kteří si mně ani nevšimnou, když se kolem nich mihnu. Maminky s kočárky, které si vyjely na výlet vlakem a cítí se nejdůležitější na celém světě, protože zachraňují reprodukci národa.
Energické důchodkyně, které si vyrazily a neustále peskují své otupělé drahé polovičky.
A také uhlazení úředníci, kteří denodenně dojíždí do centra za prací, zapínající notebooky a předstírající práci. Ale já vím, že jen čekají, až po mně budou pokukovat, až kolem nich projde moje paní průvodčí, která mne má zavěšenou na hrudi.
Mám dobrý pocit, nestárnu. Je příjemné, když se po Vás chlapci stále otáčí. A někdy dokonce, i když visím na hrudi pana průvodčího.
