„Zdravím vás, pánové obchodníci! Vedu vám posilu! Tady pan Petr Hrkal se bude ode dneška zacvičovat na pozici Account Manager! Pane Hrkale přeju vám, ať se vám u nás líbí a kdyby cokoli, vše vám rádi zodpoví na personálním a rádi vám pomohou i vaši noví kolegové, Jaromír Novák (představil mě) a Jan Dvořák. A teď mě omluvte, mám důležitou poradu!“
„Prdlajs porada, jde zase oblbovat do pokladny tu novou účetní! Já jsem Honza, vítej v klubu!“ představil se posile kolega.
„Ahoj, říkej mi Jarda,“ usmál jsem se zdvořilostně a natáhl ruku k Nicholsnovi. Něco mi na něm nesedělo, ale nechtěl jsem dát lacině na první dojem.
„Nazdar pánové! Petr! Šéf je asi dobrej, že jo! Takže účetní? No já jsem koukal, co tu běhá po chodbách řeziva! V minulý práci dobrý, ale tady to bude super!“
„Tak snad hlavně, aby tě bavila práce, ne?“ poznamenal jsem nesměle.
„Obchod tady, obchod jinde… Jídlo, elektronika, auta, pojištění, nebo parníky- to je všude stejný. Záleží, jak si ten pracovní život okořeníš! Všechny hospody vařej stejný jídla, hlad zaženeš všude, ale jenom pikantní gulášek s cibulkou opravdu potěší! Jezdí se tu na služební cesty? Míváte někdy takový ty výjezdní porady s chlastačkou? Takový ty team buildingy? V bejvalý práci bylo pořád něco! To byly večery. A ty noce!!!“
„A kde žes´to vlastně dělal?“ zeptal se se zájmem Honza.
„Ve Fér Bance! To je ta, jak má tu reklamu s anakondou! Hele! Na jedný takový akci mi šéfová nějaký pidipobočky - dokonce mám pocit říkala tady z toho vašeho zapadákova - zaťukala na dveře pokoje a hupsla do postýlky úplně sama! Koukáte, co?! Ale pozor! Když jsem se vzbudil, ona nikde. Říkám si, asi chrápu. Nebo šla zpět k sobě, aby nebyly řeči. Ale ne! Nad ránem ji viděli vycházet z pokoje provozního ředitele. To je apetít!!! Nějaká Nováková, víc nevim. Hele Jardo, ty seš vlastně taky Novák, viď? To se povedlo! Hele, vás Nováků jsou mraky, že jo, ha, ha, ha! Co jste takový zaražený? Já to s tím zapadákovem tak nemyslel. Já vim, Kolín bejval i okresní město… Ale to víte přistěhoval jsem se z Prahy, tak se nezlobte… Když dovolíte pánové, jdu na kávu a obhlídnout si to tady... rozumíte!“ A vyběhl z kanceláře.
„Jardo počkej, neblbni, klid!“ chlácholil mě Honza.
„Vidíš, že je to normální BlafaloBill! Takový si musej´milostný dobrodružství vymyslet! Tohle by přece Mirka…“ nedokončil větu.
„Ty vole. S anakondou. Aby vaše úroky hypotéky nenarostly do obludných rozměrů. Od teď to bude s jelenem. Aby vaše PAROHY nevyrostly do obludných rozměrů…“
Z práce domů jsem ten den nešel, ten den jsem domů pádil. Když jsem přišel, Mirka už byla doma.
„Ahoj zlato! Jakej jsi měl den? Pusu!!!“ šveholila.
„Na hovno a to jsem to přechválil!“
Zarazila se. „Chceš si o tom popovídat?“
„Chci dát někomu pár facek a pak se jít vylejt jak lavor!“
„Ale prosím tě, ty můj novopečenej asociálečku!“
„Nech toho, do prdele!“ vyštěknul jsem.
„Co na mě řveš?!“ zvýšila taky hlas nervózně.
„Nastoupil k nám novej kolega! Hroznej kecal a rádoby Don Juan.“
„A to tě tak rozhodilo?“
Mezitím se MIrka obrátila na děti: „Počkej Jaroušku, nemotej se kolem toho sporáku, když vařím- spálíš se. Běž si dělat do pokojíčku úkol... ty svislý čárky do písanky, jak jsem ti ukazovala a až to budeš mít, tak si pohraj s Andulkou a zeptej se jí, jak bylo ve školce.“
Sakra, když se bavila s dětma, tak jsem jí úplně zbožňoval, sakra proč, proč, proč?
„Nějakej Petr Hrkal!“ vystřelil jsem.
„No a má bejt?“
„Dělal u vás! A ON TEBE zná!!! Alespoň to říkal!“
„Hmm, na to jak jsme malá banka, jsme docela velká firma. Nemůžu znát každého troubu. A tady na pobočce nedělal, svý podřízený znám.“ odsekla nakvašeně.
„Tak jménem ho ani neznáš, ale do pelechu jsi mu vlezla, děvko!!! A prej provozákovi taky! Já debil, Já kretén! Proto tě vždycky po návratu ze služební cesty tejden bolela hlava. Děti, nezlobte maminku, není jí dobře! Bodejť by bylo. Mě se chce zvracet, jenom na to myslím!!! Ale ty ten chlív žiješ!!! Kurvo!“
„Podívej, brali jsme se ve třiceti, oba jsme něco měli za sebou, ale nikdy jsem od žádnýho chlapa nevzala ani korunu!!!“
„Tak, blbá kurvo!“ vydechl jsem.
PLESK! Přistála mi obrfacka na tváři. „Ty jsi můj manžel, s tebou mám děti, tebe miluju!“
„Teď jde o to, jestli ty děti jsou mý, kočičko!“
„Ty hajzle!“ Vykřikla.
„Nejsem kráva, tohle jsem si vždycky uměla spočítat!!!“
„Tak přece,“ hlesnul jsem.
Oba jsme v tu chvíli zůstali koukat jako opaření.
„Podívej se, tohle je moje tělo a můžu si s ním dělat co chci,“ řekla najednou pomalu a mrazivě. Přesto jí po tváři tekly slzy. „Ty jsi vždycky tak vážný, věcný a seriózní. Dřív jsem to na tobě obdivovala, dokonce trochu i dneska, ale někdy toho mám prostě dost. Jakej je rozdíl v tom, když někomu podáš ruku?“
Sbalil jsem si věci a odcházel. Když jsem otevíral dveře, přiběhla a dala mi pusu na tvář.
„To nemusíš,“ řekl jsem pevně.
„Já vím, ale chci. Dobře dojeď…“ A rozbrečela se.
Prásknul jsem za sebou dveřmi a v očích jsem měl chlapský slzy. A ty jsou opravdovější, než ty ženský. My chlapi s nima šetříme. Odešel jsem před dům, sedl do auta, nastartoval a přesto, že už několik let nekouřím, zapálil jsem si cigaretu, která byla zapomenutá v palubní přihrádce auta. Vyjel jsem z místa, objel blok, mířil jsem směrem na chatu- ale něco se ve mně zlomilo. Otočil jsem se, znovu zaparkoval a vyběhl do bytu. Mirka seděla v křesle a plakala.
„Děti už si dala spát?“ Plačky přikývla.
„Děvko, děvko, děvko- miláčku!!!“ zařval jsem na ní, zvednul z křesla a povalil na gauč. „I Máří Magdaléna to dělala, my nejsme svatý a nic není černobílý!“
A zažili jsme nejlepší a nejsprostší sex našeho života!
Jaromír:
„Šéf klepe na dveře. Na naše prosklený dveře. Vedle něj
stojí týpek, trochu vypadá jako Jack Nicholson a stejně se i usmívá. Ale spíš
jako JOKER, ne jako všichni ti sympaťáci co hrál…“
Šéf:
„Zdravím vás, pánové obchodníci! Vedu vám posilu! Tady pan
Petr Hrkal se bude ode dneška zacvičovat na pozici Account Manager! Pane Hrkale
přeju vám, ať se vám u nás líbí a kdyby cokoli, vše vám rádi zodpoví na
personálním a rádi vám pomohou i vaši noví kolegové, Jaromír Novák (představil
mě) a Jan Dvořák. A teď mě omluvte, mám důležitou poradu!“
Honza:
„Prdlajs porada, jde zase oblbovat do pokladny tu novou
účetní! Já jsem Honza, vítej v klubu!“
Jaromír:
„Ahoj, říkej mi Jarda, usmál jsem se zdvořilostně a natáhl
ruku k „Nicholsnovi.“
Petr:
„Nazdar pánové! Petr! Šéf je asi dobrej, že jo! Takže
účetní? No já jsem koukal, co tu běhá po chodbách řeziva! V minulý práci
dobrý, ale tady to bude super!“
Jaromír:
„Tak snad hlavně, aby tě bavila práce, ne?“
Petr:
„Obchod tady, obchod jinde… Jídlo, elektronika, auta,
pojištění, nebo parníky- to je všude stejný. Záleží, jak si ten pracovní život
okořeníš! Všechny hospody vařej stejný jídla, hlad zaženeš všude, ale jenom
pikantní gulášek s cibulkou opravdu potěší! Jezdí se tu na služební cesty?
Míváte někdy takový ty výjezdní porady s chlastačkou? Takový ty team
buildingy? V bejvalý práci bylo pořád něco! To byly večery. A ty noce!!!“
Honza:
„A kde žes´to vlastně dělal?“
Petr:
„Ve Fér Bance! To je ta, jak má tu reklamu s anakondou! Hele! Na jedný takový akci mi šéfová nějaký pidipobočky- dokonce mám pocit říkala tady z toho vašeho zapadákova- zaťukala na dveře pokoje a hupsla do postýlky úplně sama! Koukáte, co?! Ale pozor! Když jsem se vzbudil, ona nikde- říkám si, asi chrápu. Nebo šla zpět k sobě, aby nebyly řeči. Ale ne! Nad ránem jí viděli vycházet z pokoje provozního ředitele. To je apetít!!! Nějaká Nováková, víc nevim. Hele Jardo, ty seš vlastně taky Novák viď- to se povedlo! Hele vás Nováků jsou mraky, že jo, ha, ha, ha! Co jste takový zaražený? Já to s tím zapadákovem tak nemyslel. Já vim Kolín bejval i okresní město… Ale to víte přistěhoval jsem se z Prahy, tak se nezlobte- já to tak nemyslel… Když dovolíte pánové, jdu na kávu a obhlídnout si to tady- rozumíte!“
Honza:
„Jardo počkej, neblbni, klid!“
„Vidíš, že je to normální „BlafaloBill“! Takový si
musej´milostný dobrodružství vymyslet! Tohle by přece Mirka…“
Jaromír:
„Ty vole. S anakondou. Aby vaše úroky hypotéky
nenarostly do obludných rozměrů. Od teď to bude s jelenem. Aby vaše PAROHY
nevyrostly do obludných rozměrů…“
Mirka:
„Ahoj zlato! Jakej jsi měl den? Pusu!!!“ Šveholila.
Jaromír:
„Na hovno a to jsem to přechválil!“
Mirka:
„Chceš si o tom
popovídat?“
Jaromír:
„Chci dát někomu pár facek a pak se jít vylejt jak lavor!“
Mirka:
„Ale prosím tě, ty můj novopečenej asociálečku!“
Jaromír:
„Nech toho, do prdele!“
Mirka:
„Co na mě řveš!“
Jaromír:
„Nastoupil k nám novej kolega! Hroznej kecal a rádoby
Don Juan.“
Mirka:
„A to tě tak rozhodilo? Počkej Jaroušku, nemotej se kolem
toho sporáku, když vařím- spálíš se. Běž si dělat do pokojíčku úkol- ty svislý
čárky do písanky, jak jsem ti ukazovala a až to budeš mít, tak si pohraj
s Andulkou a zeptej se jí, jak bylo ve školce.“
Jaromír:
„Nějakej Petr Hrkal!“
Mirka:
„No a má bejt?“
Jaromír:
„Dělal u vás! A ON TEBE zná!!! Alespoň to říkal!“
Mirka:
„Hmm, na to jak jsme malá banka, jsme docela velká firma.
Nemůžu znát každého troubu. A tady na pobočce nedělal, svý podřízený znám.“
Jaromír:
„Tak jménem ho ani neznáš, ale do pelechu jsi mu vlezla,
děvko!!! A prej provozákovi taky! Já debil, Já kretén! Proto tě vždycky po
návratu ze služební cesty tejden bolela hlava. Děti, nezlobte maminku, není jí
dobře! Bodejť by bylo. Mě se chce zvracet, jenom na to myslím!!! Ale ty ten
chlív žiješ!!! Kurvo!“
Mirka:
„Podívej, brali jsme se ve třiceti, oba jsme něco měli za
sebou, ale nikdy jsem od žádnýho chlapa nevzala ani korunu!!!
Jaromír:
„Tak, blbá kurvo.“
Mirka:
„PLESK !“ „Ty jsi můj manžel, s tebou mám děti, tebe
miluju!“
Jaromír:
„Teď jde o to, jestli ty děti jsou mý, kočičko!“
Mirka:
„Ty hajzle!“
„Nejsem kráva, tohle jsem si vždycky uměla spočítat!!!“
Jaromír:
„Tak přece.“
Mirka:
„Podívej se, tohle je moje tělo a můžu si s ním dělat
co chci.“ Řekla najednou pomalu a mrazivě. Přesto jí po tváři tekly slzy. Ty
jsi vždycky tak vážný, věcný a seriózní. Dřív jsem to na tobě obdivovala,
dokonce trochu i dneska, ale někdy toho mám prostě dost.
„Jakej je rozdíl v tom, když někomu podáš ruku?“
Jaromír
„Tak takovou blbost na mě nezkoušej. Pro mě velkej. A tohle
je zase můj život a vím, jak ho žít nechci. Odjedu na chatu, budu tam minimálně
týden. Dětem řekni, že jsem pro změnu já jel na služební cestu. Víš, kdybych tě
mlátil, taky bych mohl říct, že si mým tělem dělám co chci, jenže bych ti
ubližoval. Viditelně. Teď tím, že si děláš se svým tělem co chceš, ubližuješ ty
mě. I když neviditelně.“
„Pusu? To nemusíš.“
Mirka:
„Já vím, ale chci. Dobře dojeď…“
Verze scénář komplet:
Jaromír:
Ťuk, ťuk!
„Šéf klepe na dveře. Na naše prosklený dveře. Vedle něj
stojí týpek, trochu vypadá jako Jack Nicholson a stejně se i usmívá. Ale spíš
jako JOKER, ne jako všichni ti sympaťáci co hrál…“
Popisuji dění kolegovi, který je za rohem
v odpočinkovém koutku naší kanceláře, ale poslední slovo už polykám,
protože šéf vchází dovnitř.
Šéf:
„Zdravím vás, pánové obchodníci! Vedu vám posilu! Tady pan
Petr Hrkal se bude ode dneška zacvičovat na pozici Account Manager! Pane Hrkale
přeju vám, ať se vám u nás líbí a kdyby cokoli, vše vám rádi zodpoví na
personálním a rádi vám pomohou i vaši noví kolegové, Jaromír Novák (představil
mě) a Jan Dvořák. A teď mě omluvte, mám důležitou poradu!“
A naše skleněnky za
ním zaklaply.
Honza:
„Prdlajs porada, jde zase oblbovat do pokladny tu novou
účetní! Já jsem Honza, vítej v klubu!“ Představil se posile kolega.
Jaromír:
„Ahoj, říkej mi Jarda“,
usmál jsem se zdvořilostně a natáhl ruku k „Nicholsnovi.“
Něco mi na něm nesedělo, ale nechtěl jsem dát lacině na první dojem.
Petr:
„Nazdar pánové! Petr! Šéf je asi dobrej, že jo! Takže
účetní? No já jsem koukal, co tu běhá po chodbách řeziva! V minulý práci
dobrý, ale tady to bude super!“
Jaromír:
„Tak snad hlavně, aby tě bavila práce, ne?“ Poznamenal jsem
nesměle.
Petr:
„Obchod tady, obchod jinde… Jídlo, elektronika, auta,
pojištění, nebo parníky- to je všude stejný. Záleží, jak si ten pracovní život
okořeníš! Všechny hospody vařej stejný jídla, hlad zaženeš všude, ale jenom
pikantní gulášek s cibulkou opravdu potěší! Jezdí se tu na služební cesty?
Míváte někdy takový ty výjezdní porady s chlastačkou? Takový ty team
buildingy? V bejvalý práci bylo pořád něco! To byly večery. A ty noce!!!“
Honza:
„A kde žes´to vlastně dělal?“
Zeptal se se zájmem Honza.
Petr:
„Ve Fér Bance! To je ta, jak má tu reklamu s anakondou!
Hele! Na jedný takový akci mi šéfová nějaký pidipobočky- dokonce mám pocit
říkala tady z toho vašeho zapadákova- zaťukala na dveře pokoje a hupsla do
postýlky úplně sama! Koukáte, co?! Ale pozor! Když jsem se vzbudil, ona nikde-
říkám si, asi chrápu. Nebo šla zpět k sobě, aby nebyly řeči. Ale ne! Nad
ránem jí viděli vycházet z pokoje provozního ředitele. To je apetít!!!
Nějaká Nováková, víc nevim. Hele Jardo, ty seš vlastně taky Novák viď- to se
povedlo! Hele vás Nováků jsou mraky, že jo, ha, ha, ha! Co jste takový
zaražený? Já to s tím zapadákovem tak nemyslel. Já vim Kolín bejval i okresní
město… Ale to víte přistěhoval jsem se z Prahy, tak se nezlobte- já to tak
nemyslel… Když dovolíte pánové, jdu na kávu a obhlídnout si to tady- rozumíte!“
A vyběhl z kanceláře.
Honza:
„Jardo počkej, neblbni, klid!“
Chlácholil mě Honza.
Honza:
„Vidíš, že je to normální „BlafaloBill“! Takový si
musej´milostný dobrodružství vymyslet! Tohle by přece Mirka…“
Nedokončil větu.
Jaromír:
„Ty vole. S anakondou. Aby vaše úroky hypotéky
nenarostly do obludných rozměrů. Od teď to bude s jelenem. Aby vaše PAROHY
nevyrostly do obludných rozměrů…“
Z práce domů
jsem ten den nešel, ten den jsem domů pádil. Když jsem přišel, Mirka už byla
doma.
Mirka:
„Ahoj zlato! Jakej jsi měl den? Pusu!!!“
Šveholila.
Jaromír:
„Na hovno a to jsem to přechválil!“
Mirka:
Zarazila se.
„Chceš si o tom popovídat?“
Jaromír
„Chci dát někomu pár facek a pak se jít vylejt jak lavor!“
Mirka:
„Ale prosím tě, ty můj novopečenej asociálečku!“
Jaromír
„Nech toho, do prdele!“
Vyštěknul jsem.
Mirka:
„Co na mě řveš,“
zvýšila taky hlas nervózně.
Jaromír:
„Nastoupil k nám novej kolega! Hroznej kecal a rádoby
Don Juan.“
Mirka:
„A to tě tak rozhodilo? Počkej Jaroušku, nemotej se kolem
toho sporáku, když vařím- spálíš se. Běž si dělat do pokojíčku úkol- ty svislý
čárky do písanky, jak jsem ti ukazovala a až to budeš mít, tak si pohraj
s Andulkou a zeptej se jí, jak bylo ve školce.“
Jaromír:
Sakra, když se bavila s dětma, tak jsem jí úplně
zbožňoval, sakra proč, proč, proč?
„Nějakej Petr Hrkal!“
Vystřelil jsem.
Mirka.
„No a má bejt?“
Jaromír:
„Dělal u vás! A ON TEBE zná!!! Alespoň to říkal!“
Mirka:
„Hmm, na to jak jsme malá banka, jsme docela velká firma.
Nemůžu znát každého troubu. A tady na pobočce nedělal, svý podřízený znám.“
Odsekla nakvašeně.
Jaromír:
„Tak jménem ho ani neznáš, ale do pelechu jsi mu vlezla,
děvko!!! A prej provozákovi taky! Já debil, Já kretén! Proto tě vždycky po
návratu ze služební cesty tejden bolela hlava. Děti, nezlobte maminku, není jí
dobře! Bodejť by bylo. Mě se chce zvracet, jenom na to myslím!!! Ale ty ten
chlív žiješ!!! Kurvo!“
Mirka:
„Podívej, brali jsme se ve třiceti, oba jsme něco měli za sebou, ale nikdy jsem od žádnýho chlapa nevzala ani korunu!!!
Jaromír:
„Tak, blbá kurvo.“
Vydechl jsem.
Mirka:
„PLESK !“
Přistála mi obrfacka
na tváři.
„Ty jsi můj manžel, s tebou mám děti, tebe miluju!“
Jaromír:
„Teď jde o to, jestli ty děti jsou mý, kočičko!“
Mirka:
„Ty hajzle!“
Vykřikla.
„Nejsem kráva, tohle jsem si vždycky uměla spočítat!!!“
Jaromír:
Oba jsme v tu chvíli zůstali koukat jako opaření.
„Tak přece.“
Hlesnul jsem.
Mirka:
„Podívej se, tohle je moje tělo a můžu si s ním dělat
co chci.“
Řekla najednou pomalu a mrazivě. Přesto jí po tváři tekly
slzy.
„Ty jsi vždycky tak vážný, věcný a seriózní. Dřív jsem to na
tobě obdivovala, dokonce trochu i dneska, ale někdy toho mám prostě dost. Jakej
je rozdíl v tom, když někomu podáš ruku?“
Jaromír:
„Tak takovou blbost na mě nezkoušej. Pro mě velkej. A tohle
je zase můj život a vím, jak ho žít nechci. Odjedu na chatu, budu tam minimálně
týden. Dětem řekni, že jsem pro změnu já jel na služební cestu. Víš, kdybych tě
mlátil, taky bych mohl říct, že si mým tělem dělám co chci, jenže bych ti
ubližoval. Viditelně. Teď tím, že si děláš se svým tělem co chceš, ubližuješ ty
mě. I když neviditelně.“
Sbalil jsem si věci a odcházel. Když jsem otevíral dveře,
přiběhla a dala mi pusu na tvář.
„To nemusíš.“
Řekl jsem pevně.
Mirka:
„Já vím, ale chci. Dobře dojeď…“ A rozbrečela se.
