„Co?“
„Žádný co, čti.“
„Já?“
„Ne, já. Je tady snad nějakej jinej Petr?“
„Šíma.“
„A ty sis nevšim, že ten tady není?“
„Tak já nevim, třeba jenom přijde pozdě.“
„Jasně, a já na něj pro jistotu mluvim předem, aby si to poslech, až dorazí. Čti.“
„Ale co?“
„Možná bys to věděl, kdybys nečučel do mobilu. Kterej tu ostatně nemá co dělat. Davaj.“
„Ale dyť mně jenom psal Aleš, že ho mám omluvit, přijde o deset minut pozdějš, protože mu ujel autobus.“
„Jo? A proč ti to píše, když ví, že máš přece už 3 minuty telefon vypnutej a zastrčenej v batohu?“
„To nevim. Asi ví, že ho vypnutej v batohu nemám.“
„Přesně. Nemáš. Máš ho u mě v šuplíku a dostaneš ho až večer.“
„Ježiš jak jako večer, dyť já ho potřebuju, jedu odpoledne na trénink.“
„A ty nedokážeš dojet na trénink bez mobilu?“
„Dokážu, ale mám pak zavolat tátovi a dát mu vědět, kdy dorazím domů. To by se mi bez mobilu asi dělalo těžko.“
„Tak jeď z tréninku domů rovnou a máš to.“
„No tak to je výborný.“
„Máš ten úkol nebo ne?“
„Ne.“
„A proč jsi ho neudělal?“
„Protože jsi po mně včera chtěla, abych shrabal listí na zahradě.“
„Hm. A o víkendu na chatě jsi neměl ani minutu čas. To si vyřídíme doma. Tak Tomáši, čti.“
