Do prčic. Zase se to stalo. Zase přišel. Proč nadávám? Kvůli tomu tady přece jsem.
Mám jich mít co nejvíc.
Mám. Jsou chtěné, vítané, ale jsou na nic. Och, jak laicky řečeno. Tělo není moje. Je? To není možné. Bolí, zmatení dosahuje bodu vrcholu, začínám přicházet k sobě. Osoba nade mnou vypadá jak z Hvězdných válek. Není přímo nade mnou, stojí u pelesti, tak daleko, jak jen její dráty dovolí. I ona sama je napojena na videoEEG, i ona má mít zaznamenaný záchvat. Moje dráty jsou úhledně srovnané u monitoru. Zadařilo se. Zaznamenali ho. Byl dobrej. Velkej, silnej, přesně podle jejich tužeb. Není nad to plnit představy druhých, zvlášť když se jedná o doktory. V tomhle případě bych však měla šetřit síly. Je druhý za dva dny a mně už dochází energie.
Bolí to. Vím, co bude následovat. Obrovská únava, otázky, ticho. Otázky nezodpovězené, kolikrát nevyřčené, tolikrát položené. Mám štěstí, že ležím. Nehrozil pád, nebudou modřiny, neriskovala jsem šití, zranění, převozy, vysvětlování. Přesto jsem nešťastná, žaludek mám na vodě. Nejraději bych si z ruky vytrhla kanylu a rozběhla se kamsi do zahrad. Nejsou tady. Nebo jsou? Někde v dáli určitě ano. Každá nemocnice má zahrady.
Chybím si, kde jsi můj vnitřní esprite? Byl jsi tu? Myslím, že ano. Určitě, jinak by tu nebylo k žití. Duše se opět spojila se hmotou, užívaly si spolubytí, i když jim občas bylo ouvej. Křeče energii poslaly do nebeských výšin, tchi se vytratila, zmizela z těla, hledám ji. Každý záchvat ji odsaje. Jsem o tom přesvědčena. Alespoň na chvíli. Na chvíli zmizí, je vymazána, neexistuje, je přítomna jen ve stopovém množství. K samotnému přežití. Bez ní není schránka celistvá, je to jen obal.
Bolí to. Vím, co bude následovat. Obrovská únava, otázky, ticho. Otázky nezodpovězené, kolikrát nevyřčené, tolikrát položené. Mám štěstí, že ležím. Nehrozil pád, nebudou modřiny, neriskovala jsem šití, zranění, převozy, vysvětlování. Přesto jsem nešťastná, žaludek mám na vodě. Nejraději bych si z ruky vytrhla kanylu a rozběhla se kamsi do zahrad. Nejsou tady. Nebo jsou? Někde v dáli určitě ano. Každá nemocnice má zahrady.
Chybím si, kde jsi můj vnitřní esprite? Byl jsi tu? Myslím, že ano. Určitě, jinak by tu nebylo k žití. Duše se opět spojila se hmotou, užívaly si spolubytí, i když jim občas bylo ouvej. Křeče energii poslaly do nebeských výšin, tchi se vytratila, zmizela z těla, hledám ji. Každý záchvat ji odsaje. Jsem o tom přesvědčena. Alespoň na chvíli. Na chvíli zmizí, je vymazána, neexistuje, je přítomna jen ve stopovém množství. K samotnému přežití. Bez ní není schránka celistvá, je to jen obal.
Není mi tady hezky. Ptám se tedy, kdo jsem? Čekám. První přichází paměť. Chci, aby přišla. Tchi se vrací. Bojím se, že se jednou zapomene a nenajdu ji vůbec. To bude teprve mela.
Přicházející osobní know-how mi napovídá „jsi v nemocnici, pozorujou tě, natáčí, nemáš prášky.“
Vida, rozpomínám se. Kolikátý je už v řadě? Druhý. První za moc nestál, to byla jen limonáda.
Pár škubů, popovídání se sestřičkami, prý jsem v závěru rozdávala úsměvy. To si ale uvědomím až za chvíli. Teď mi dochází fatální nerovnováha těla. Nic neladí. Obal je bolavý, v hlavě mi tepe, spánky si přisvojily tlukot srdce a odmítají se vzdát hlasité svrchovanosti.
„Kdo se vás o to prosil? Potřebuju odpočívat a ne poslouchat vaši cimbálovku,“ nadávám sama sobě do čela a doufám v nemožné. Nic nezabírá. Polykám druhý Brufen v řadě, stále se zmítám mezi dvěma světy a jen stěží si dokážu představit, že bych se za pár hodin měla zvednout a srozumitelně komunikovat. Proč se stresuji? Každý tady přece chápe, že je mi blbě a že po mně nemůže chtít zázraky. Ty chci jen já sama po sobě. Za každou cenu se zvednout a fungovat. Nakopnout se, protože co když to jednou nepůjde?
„Kdo se vás o to prosil? Potřebuju odpočívat a ne poslouchat vaši cimbálovku,“ nadávám sama sobě do čela a doufám v nemožné. Nic nezabírá. Polykám druhý Brufen v řadě, stále se zmítám mezi dvěma světy a jen stěží si dokážu představit, že bych se za pár hodin měla zvednout a srozumitelně komunikovat. Proč se stresuji? Každý tady přece chápe, že je mi blbě a že po mně nemůže chtít zázraky. Ty chci jen já sama po sobě. Za každou cenu se zvednout a fungovat. Nakopnout se, protože co když to jednou nepůjde?
Rozpomínám se na zaznamenávání, v naději zakláním hlavu a s radostí pozoruji zmítající se čáry na monitoru. Ze střípků informací dávám dohromady obraz mého představení. Asi to zase stálo za to. Výkřik, zrudnutí, mávání rukou, křeč celého těla, cukání. Stálé cukání, touha obejmout. Nic z toho si nepamatuji, vše znám jen z vyprávění. Každá má otázka dává ostatním znamení, že přicházím k sobě, že už je zase na Zemi Míša Č.
„Víte, kde jste? Ne, doma nejste. Víte, kde jste?“
Proč se mne pořád ptají? Kdyby věděli, jak mně to irituje. Co irituje, přímo mne to sere. Každá otázka bodá jak sto včelích žihadel, jen pomalu přicházím na odpověď. Ejhle, mozkové závity se začínají propojovat, vnímám svoje rty. Artikulují. Zase se mnou kamarádí, je na ně spolehnutí. Tchi přišlo, vítej esprite. Neopouštěj mne, hledám tě stále hůř a hůř. Vím, že se potřebujeme. Jsem ty? Nebo ty jsi já? Zapeklitá otázka. Vidím se ve všech tvých molekulách. Jsme jedno tělo. Jen nás nesmí ždímat. Kdo? Epilepsie.
„Víte, kde jste? Ne, doma nejste. Víte, kde jste?“
Proč se mne pořád ptají? Kdyby věděli, jak mně to irituje. Co irituje, přímo mne to sere. Každá otázka bodá jak sto včelích žihadel, jen pomalu přicházím na odpověď. Ejhle, mozkové závity se začínají propojovat, vnímám svoje rty. Artikulují. Zase se mnou kamarádí, je na ně spolehnutí. Tchi přišlo, vítej esprite. Neopouštěj mne, hledám tě stále hůř a hůř. Vím, že se potřebujeme. Jsem ty? Nebo ty jsi já? Zapeklitá otázka. Vidím se ve všech tvých molekulách. Jsme jedno tělo. Jen nás nesmí ždímat. Kdo? Epilepsie.
