„Psaní dává křídla!“ je motto kurzu, jež uplatňuje metodu Arnošta Lustiga.
Již několikátá generace psavců se na vlastní sitzfleisch přesvědčuje, že psaní je řemeslo, kterému se dá naučit. A ten zbytek, to je kouzlo. Život není to, co chceme, ale to co máme. Ale občas se to, co máme, vzácně shoduje i s tím, co chceme. A většina psavců chce být publikována.
Inu, habemus librum.
Knihu je třeba pokřtít náležitě, s jazzovou hudbou a autorským čtením. A že je autorů požehnaně. Jejich přednes vypiluje lektorka, která nemá čarodějnické pírko na černé šále náhodou, protože oplývá nadpřirozenými schopnostmi a rozmluvila by i příslovečnou Čechovovu pušku.
Pro některé autory je čtení před početným publikem premiérou, a tak radši pevně svírají mikrofon oběma rukama. Někteří jsou ostřílení matadoři a s klidem zkušeného kabaretiéra si vychutnávají reakce publika.
Ale všichni ten večer sdílí opravdovou emoci.
(Zpráva do občasníku poetických mimoňů)
