,,Ta je má, co?‘‘
,,To jo. Akorát do ruky.‘‘
,,Do ruky jo? Ale rozhodně ne do tvojí, vole!‘‘
,,Má je spíš jako matka. Matku jsem viděl v koupelně. Ale tyhle jsou hezčí.‘‘
,,Jasně že jsou hezčí. Protože jsou cizí. U matek to nefunguje!‘‘
,,Hele, už jsi to měl dlouho! Dej to taky sem!‘‘
,,Aby ses neposral vole!‘‘
,,Do ruky jo? Ale rozhodně ne do tvojí, vole!‘‘
,,Má je spíš jako matka. Matku jsem viděl v koupelně. Ale tyhle jsou hezčí.‘‘
,,Jasně že jsou hezčí. Protože jsou cizí. U matek to nefunguje!‘‘
,,Hele, už jsi to měl dlouho! Dej to taky sem!‘‘
,,Aby ses neposral vole!‘‘
Fotka letěla vzduchem a změnila majitele.
,,Kluci nezničte to, musím to ještě vrátit. Jestli na to fotr přijde, tak mě zabije!‘‘
Tak asi nějak takhle jsme v šesté třídě na záchodě hodnotili fotku, kterou přitáhl na odpoledku z dějepisu spolužák Martin z porno alba svého otce. Stála na ni spoře oděná žena. Nakláněla se nad žehlicím prknem, držela žehličku a z nějakého neznámého důvodu na ni vyplazovala jazyk. Její prsa nic nezakrývalo. Asi to zrovna žehlila.
,,A víc toho jako nemáš, vole?‘‘
Neměl.
A tím to skončilo. Alespoň v šestce. Léta plynula a ženy, jakkoli stále krásné a žádoucí, přeci jen už neskrývaly tolik tajemství, jako tehdy. A žehlení? No, tak to už vůbec. Až jednou.
,,No nekecej,‘‘ říkám si, když přijdu domů z práce a vidím, ženu, jak žehlí.
Ona fakt žehlí, v tom spodním prádle, co jsem ji koupil k narozkám.
,,Gábino?‘‘
Usměje se.
Vypadá dobře. Co dobře. Luxusně.
,,Co? Co to děláš?‘‘
,,Žehlím.‘‘
Na blbou otázku, blbá odpověď.
Nakloní se a ňadra jí lehce vykouknou.
Skoro jako tenkrát. Vzpomenu si na partičku puberťáků na záchodě. Ale to je rychle pryč. Cítím, že v mém těle dochází ke stěhování tekutin. Nevýrazný vyměšovací orgán poráží mozek na body a ten se vzdává své okysličené tekutiny, ve prospěch tohoto několika centimetrového uzurpátora.
,,A chtěla bys pomoct?‘‘
,,A ty bys to uměl?‘‘ mrkne žena.
Hra dostává jasné kontury, cíl je pevně stanoven. Zbývá jen start.
Blížím se.
,,Jasně, že uměl. Chceš to ukázat?‘‘
Chce. Jdu blíž, nořím ruku pod saténovou košilku. Líbáme se.
Pásek povolen, kalhoty, košile i tílko končí na hromadě prádla. Ponožky si, jako správný milenec nechávám.
,,Teď přežehlím já tebe,‘‘ hlásím ženě a jako Tarzan ji zvedám do vzduchu připraven posadit ji tam, kam patří. Ale místo ní, si sedám já.
Kombinace plovoucí podlahy a ponožek si vybírá svou daň.
Padáme. Ve snaze, zmírnit následky pádu, se zachytávám žehlicího prkna. Kácím ho.
Žehlička vystřelená ke stropu vykrucuje ukázkového trojitého axela a horkou stranou padá k zemi. První to schytává manželka.
Saténová košilka nedává teplotu bavlny, na kterou byla žehlička nastavena a škvaří se jí na rameni.
Přístroj, samozřejmě horkou stranou, pak dopadá na mou hruď. V okamžení vypadám jako generál Koněv, kdyby mu ta vyznamenání píchali místo na uniformu, rovnou do hrudi.
Řveme. Oba. Bouchá soused. Asi závidí. Bohužel neví, že není co.
Žehlička opouští moji hruď a taví se do plovoučky. Z posledních sil ji vytrhávám ze zásuvky.
Na rozdíl od nás si ten večer ještě naposledy zajiskří.
Pak už jen pohotovost, studené obklady a mast na popáleniny.
Od té doby chodím okolo, žehlicího prkna a žehličky s posvátnou úctou. Nechápu žehlení a pochopit ho ani nechci. Ten marný boj s hromadou prádla, která se nikdy nemenší, navíc s přístrojem, co vám udělá popáleniny třetího stupně na počkání. A tak když náhodou vidím svoji ženu tuto činnost vykonávat, nevšímám si jí. Za prvé se toho přístroje bojím a za druhé, manželka stejně vyměnila saténovou košilku za tepláky.
Tak asi nějak takhle jsme v šesté třídě na záchodě hodnotili fotku, kterou přitáhl na odpoledku z dějepisu spolužák Martin z porno alba svého otce. Stála na ni spoře oděná žena. Nakláněla se nad žehlicím prknem, držela žehličku a z nějakého neznámého důvodu na ni vyplazovala jazyk. Její prsa nic nezakrývalo. Asi to zrovna žehlila.
,,A víc toho jako nemáš, vole?‘‘
Neměl.
A tím to skončilo. Alespoň v šestce. Léta plynula a ženy, jakkoli stále krásné a žádoucí, přeci jen už neskrývaly tolik tajemství, jako tehdy. A žehlení? No, tak to už vůbec. Až jednou.
,,No nekecej,‘‘ říkám si, když přijdu domů z práce a vidím, ženu, jak žehlí.
Ona fakt žehlí, v tom spodním prádle, co jsem ji koupil k narozkám.
,,Gábino?‘‘
Usměje se.
Vypadá dobře. Co dobře. Luxusně.
,,Co? Co to děláš?‘‘
,,Žehlím.‘‘
Na blbou otázku, blbá odpověď.
Nakloní se a ňadra jí lehce vykouknou.
Skoro jako tenkrát. Vzpomenu si na partičku puberťáků na záchodě. Ale to je rychle pryč. Cítím, že v mém těle dochází ke stěhování tekutin. Nevýrazný vyměšovací orgán poráží mozek na body a ten se vzdává své okysličené tekutiny, ve prospěch tohoto několika centimetrového uzurpátora.
,,A chtěla bys pomoct?‘‘
,,A ty bys to uměl?‘‘ mrkne žena.
Hra dostává jasné kontury, cíl je pevně stanoven. Zbývá jen start.
Blížím se.
,,Jasně, že uměl. Chceš to ukázat?‘‘
Chce. Jdu blíž, nořím ruku pod saténovou košilku. Líbáme se.
Pásek povolen, kalhoty, košile i tílko končí na hromadě prádla. Ponožky si, jako správný milenec nechávám.
,,Teď přežehlím já tebe,‘‘ hlásím ženě a jako Tarzan ji zvedám do vzduchu připraven posadit ji tam, kam patří. Ale místo ní, si sedám já.
Kombinace plovoucí podlahy a ponožek si vybírá svou daň.
Padáme. Ve snaze, zmírnit následky pádu, se zachytávám žehlicího prkna. Kácím ho.
Žehlička vystřelená ke stropu vykrucuje ukázkového trojitého axela a horkou stranou padá k zemi. První to schytává manželka.
Saténová košilka nedává teplotu bavlny, na kterou byla žehlička nastavena a škvaří se jí na rameni.
Přístroj, samozřejmě horkou stranou, pak dopadá na mou hruď. V okamžení vypadám jako generál Koněv, kdyby mu ta vyznamenání píchali místo na uniformu, rovnou do hrudi.
Řveme. Oba. Bouchá soused. Asi závidí. Bohužel neví, že není co.
Žehlička opouští moji hruď a taví se do plovoučky. Z posledních sil ji vytrhávám ze zásuvky.
Na rozdíl od nás si ten večer ještě naposledy zajiskří.
Pak už jen pohotovost, studené obklady a mast na popáleniny.
Od té doby chodím okolo, žehlicího prkna a žehličky s posvátnou úctou. Nechápu žehlení a pochopit ho ani nechci. Ten marný boj s hromadou prádla, která se nikdy nemenší, navíc s přístrojem, co vám udělá popáleniny třetího stupně na počkání. A tak když náhodou vidím svoji ženu tuto činnost vykonávat, nevšímám si jí. Za prvé se toho přístroje bojím a za druhé, manželka stejně vyměnila saténovou košilku za tepláky.
Zkrácená verze pro autorské čtení:
,,Ukaž! Dej to sem vole!‘‘
,,Ta je má, co?‘‘
,,Ta je má, co?‘‘
Fotka letěla vzduchem a změnila majitele.
,,Má je spíš jako matka. Matku jsem viděl v koupelně. Ale tyhle kozy jsou hezčí.‘‘
,,Jasně, že jsou hezčí. Protože jsou cizí. U matek to nefunguje!‘‘
,,Má je spíš jako matka. Matku jsem viděl v koupelně. Ale tyhle kozy jsou hezčí.‘‘
,,Jasně, že jsou hezčí. Protože jsou cizí. U matek to nefunguje!‘‘
Tak asi nějak takhle jsme v šesté třídě na záchodě hodnotili fotku, kterou přitáhl na odpoledku z dějepisu spolužák Martin z porno alba svého otce. Stála na ni spoře oděná žena. Nakláněla se nad žehlicím prknem, držela žehličku a z nějakého neznámého důvodu na ni vyplazovala jazyk. Její prsa nic nezakrývalo. Asi to zrovna žehlila.
,,A víc toho jako nemáš, vole?‘‘
Neměl.
A tím to skončilo. Alespoň v šestce.
Neměl.
A tím to skončilo. Alespoň v šestce.
Léta plynula a ženy, jakkoli stále krásné a žádoucí, přeci jen už neskrývaly tolik tajemství, jako tehdy. A žehlení? No, tak to už vůbec. Až jednou.
,,No, nekecej,‘‘ říkám si, když přijdu domů z práce a vidím ženu, jak žehlí. Ona fakt žehlí, v tom spodním prádle, co jsem jí koupil k narozkám.
,,Gábino?‘‘
Usměje se.
Vypadá dobře. Co dobře. Luxusně.
,,Co? Co to děláš?‘‘
,,Žehlím.‘‘
Na blbou otázku, blbá odpověď.
Nakloní se a ňadra jí lehce vykouknou. Skoro jako tenkrát. Vzpomenu si na partičku puberťáků na záchodě. Cítím, že v mém těle dochází ke stěhování tekutin.
,,No, nekecej,‘‘ říkám si, když přijdu domů z práce a vidím ženu, jak žehlí. Ona fakt žehlí, v tom spodním prádle, co jsem jí koupil k narozkám.
,,Gábino?‘‘
Usměje se.
Vypadá dobře. Co dobře. Luxusně.
,,Co? Co to děláš?‘‘
,,Žehlím.‘‘
Na blbou otázku, blbá odpověď.
Nakloní se a ňadra jí lehce vykouknou. Skoro jako tenkrát. Vzpomenu si na partičku puberťáků na záchodě. Cítím, že v mém těle dochází ke stěhování tekutin.
,,Nechtěla bys pomoct?‘‘
,,A ty bys to uměl?‘‘ mrkne žena.
Hra dostává jasné kontury, cíl je pevně stanoven. Zbývá jen start.
Blížím se.
,,Jasně, že uměl. Chceš to ukázat?‘‘
Chce. Jdu blíž, nořím ruku pod saténovou košilku. Líbáme se.
Pásek povolen, kalhoty, košile i tílko končí na hromadě prádla. Ponožky si, jako správný milenec nechávám.
,,Teď přežehlím já tebe,‘‘ hlásím ženě a jako Tarzan ji zvedám do vzduchu připraven posadit ji tam, kam patří. Ale místo ní si sedám já.
Kombinace plovoucí podlahy a ponožek si vybírá svou daň. Padáme. Ve snaze, zmírnit následky pádu, se zachytávám žehlicího prkna. Kácím ho. Žehlička vystřelená ke stropu vykrucuje ukázkového trojitého axela a horkou stranou padá k zemi.
,,A ty bys to uměl?‘‘ mrkne žena.
Hra dostává jasné kontury, cíl je pevně stanoven. Zbývá jen start.
Blížím se.
,,Jasně, že uměl. Chceš to ukázat?‘‘
Chce. Jdu blíž, nořím ruku pod saténovou košilku. Líbáme se.
Pásek povolen, kalhoty, košile i tílko končí na hromadě prádla. Ponožky si, jako správný milenec nechávám.
,,Teď přežehlím já tebe,‘‘ hlásím ženě a jako Tarzan ji zvedám do vzduchu připraven posadit ji tam, kam patří. Ale místo ní si sedám já.
Kombinace plovoucí podlahy a ponožek si vybírá svou daň. Padáme. Ve snaze, zmírnit následky pádu, se zachytávám žehlicího prkna. Kácím ho. Žehlička vystřelená ke stropu vykrucuje ukázkového trojitého axela a horkou stranou padá k zemi.
První to schytává manželka. Saténová košilka nedává teplotu bavlny, na kterou byla žehlička nastavena, a škvaří se jí na rameni. Přístroj, samozřejmě horkou stranou, pak dopadá na mou hruď. Řveme. Oba. Bouchá soused. Asi závidí. Bohužel neví, že není co.
Žehlička opouští moji hruď a taví se do plovoucí podlahy. Z posledních sil vytrhávám šňurů ze zásuvky.
Na rozdíl od nás si ten večer ještě naposledy zajiskří. Pak už jen pohotovost, studené obklady a mast na popáleniny.
Od té doby chodím okolo žehlicího prkna a žehličky s posvátnou úctou. Nechápu žehlení a pochopit ho ani nechci. Ten marný boj s hromadou prádla, která se nikdy nemenší, navíc s přístrojem, co vám udělá popáleniny třetího stupně na počkání. A tak když náhodou vidím svoji ženu tuto činnost vykonávat, nevšímám si jí. Za prvé se toho přístroje bojím a za druhé, manželka stejně vyměnila saténovou košilku za tepláky.
Žehlička opouští moji hruď a taví se do plovoucí podlahy. Z posledních sil vytrhávám šňurů ze zásuvky.
Na rozdíl od nás si ten večer ještě naposledy zajiskří. Pak už jen pohotovost, studené obklady a mast na popáleniny.
Od té doby chodím okolo žehlicího prkna a žehličky s posvátnou úctou. Nechápu žehlení a pochopit ho ani nechci. Ten marný boj s hromadou prádla, která se nikdy nemenší, navíc s přístrojem, co vám udělá popáleniny třetího stupně na počkání. A tak když náhodou vidím svoji ženu tuto činnost vykonávat, nevšímám si jí. Za prvé se toho přístroje bojím a za druhé, manželka stejně vyměnila saténovou košilku za tepláky.
