„Pani, pani, potřebuju poradit s cestou, tady nemůžu zůstat věčně. Mám závrať,“ obrací se s prosbou o pomoc na vedle se vznášející entitu. Že je ženského rodu, se pouze domnívá, ale čert ví, obzvlášť tady.
„Vy to neřešte, za chviličku si pro vás přijdou, čekáte teprve na dovtělení. Musíte si odžít váš nejsilnější dobrý skutek, jinak dále nemůžete postoupit. Áa, támhle je vidím, naše nebeské služebníčky. Běží, ruce nažhavený, tipuju, že budete silnej kalibr,“ vyjádří se entita zainteresovaně a zmizí směrem k západu Slunce.
„Vítej v Pánu osobo. Slyšeli jsme, že ti právě Duch mimotělního vnímání osvětlil události příštích chvil. Tudíž. Díky našim energiím se dostaneš do těla humana, kterému jsi nejvíc pomohla. Pak teprve můžeš projít přes všeobjímající nebeskou bránu, kde tě čeká věčná blaženost a práce na nebeském klidu. Pochopit pocity obdarovaného humana, kterému jsi pomohla, je občerstvující a pro tvou příští službu v nebeské říši nezbytné.“
„Počkat, počkat. Co je to human? Alzheimer mně opravdu hodně zdevastoval, ale přísahám, že tento pojem jsem nikdy neslyšela,“ zastaví služebníčky vztyčeným ukazováčkem psychiatrička.
„Klasická otázka. Human je člověk neosvícený, zištný, s nohami zarostlými takříkajíc do země. Na tobě bude pochopit jeho pocity a naplno uznat svůj výjimečný skutek. Prostě, začít si vážit veškerých pozemských rozhodnutí. Získáš ztracené sebevědomí, což ti tady sice bude k ničemu, ale kruh se uzavře a ty si nebudeš na zemi nic dlužná. Pojď,“ začínají nebeští služebníčci mávat obrovskými dlaněmi. Cosi vzdáleně připomínající oči se jim rozsvítí do smaragdově zelených spirál, načež se psychiatrička začne propadat kamsi, odkud právě přišla. Hloubš, propadá se hlouběji, ještě hloubš do neproniknutelné tmy, ze které ji obrovská trampolína vymrští do těla pana Kloboučka.
„Co se to se mnou děje? Jarko, potřebuju prášky, dneska to jde na mně nějak rychle. Nevím, co se sebou,“ zvyšuje hlas pan Klobouček. Pocit úzkosti stále intenzivněji začíná svírat jeho hrdlo. Poslední dobou se mu zdá, že zobe prášky jen tak pro formu. Nic nezabírá, mánie se střídá s depkou stále častěji i jeho rodina už ztrácí trpělivost.
„Václave, klid, zvládli jsme to už několikrát, paní doktorka ti přece vysvětlovala, že při nasazování nových léků můžeš zaznamenat chvilkové zhoršení. Neboj, přejde to,“ běží pohladit svého manžela paní Kloboučková.
„Sere mně to, seru sám sebe,“ začíná brečet pan Klobouček, přičemž si přes sebe hodí deku. Chce usnout, nejde to. Permoníci v jeho hlavě otáčí kolečkem myšlenek rychleji a rychleji. Jak dlouho ten stav bude trvat? Neví, těžko říct, pokaždé je to jiné. Někdy by nejraději se vším skoncoval, ale z nějakého záhadného důvodu se mu to ještě nikdy definitivně nepodařilo. Schoulí se do klubíčka, ruce se mu třesou, z dálky vnímá manželčin hlas a cosi těžkého uvnitř sebe. Že je to duše samotné doktorky, ponechme stranou, o tom nemá pan Klobouček ani tušení. Psychiatričce však začíná být úzko. Nelíbí se jí zde. „Tíže na prsou nabírá na intenzitě, co mám se sebou dělat?“ ptá se sama sebe, byť v cizím těle. „Ať se opováží volat záchranku, nadopujou ho oblbovákama a mně to vyexpanduje zpátky nahoru. Tam ještě nesmím. Hezky pomalu, milý paciente, spolu to zvládneme,“ snaží se uklidnit hmotu kolem sebe, do mozku posílá informaci o hlubokém dýchání a doufá v nejlepší.
Doufá správně, pan Klobouček přečká prvotní ataku ve zdraví, příští den se vypraví do ordinace ke své milované paní doktorce, čímž vstoupí do dalšího kola hledání možností, řešení.
„Paní doktorko, včerejší stav byl velice zvláštní, dostal jsem se z toho, ale bylo to to nejsilnější, co jsem kdy zažil. Už nikdy více, kdyby doma nebyla manželka, poslal bych sám sebe do horoucích pekel,“ začíná pan Klobouček opět natahovat v křesle pro pacienty.
„Pane Kloboučku, naskytla se mi možnost vstoupit do programu Serotonin na dlani. Nabídka přišla minulý týden a vy se mi zdáte být nejvhodnějším adeptem. Jako supervizorka na Vás budu celou dobu dohlížet, konzultovat vše s mými kolegy, jen Vy však budete moci rozhodnout, jakým směrem dále jít. Zjednodušeně řečeno, přeprogramují Vám postupně mozek, a to na základě zejména Vašich informací. Nebudu Vám lhát, dávám všanc pověst celé ordinace, ale přijde mi škoda to nezkusit,“ končí svůj monolog doktorka.
„Ale supervizor dohlíží na jiného odborníka, to já nejsem, já jsem pacient,“ argumentuje zmateně pan Klobouček.
„Omyl, vy jste sám sobě největším odborníkem, jen to ještě neumíte uchopit. To by vás měl Serotonin právě naučit,“ zdvihne povzbudivě obočí doktorka. „Mimo jiné,“ podotkne se skloněnou hlavou.
Pan Klobouček se začíná ošívat, tuší, že se jedná o závažné rozhodnutí, ale nikdo si nedokáže představit, jak se při depresích cítí. Ten tíživý pocit včera sdílela i nová obyvatelka Kloboučkova těla. „Už na fakultě nám říkali Umět sdělovat pravdu citlivě, empaticky a přitom neuhýbat. Jsem na sebe pyšná, přesně tak to bylo,“ tetelí se radostí duše psychiatričky. „Hrozil mi v tu chvíli vyhazov z Asociace psychiatrů, ten program nebyl schválený, ale zdálo se mi to jako jediné možné řešení, nevěděla jsem si s ním rady, ta jeho diagnóza byla tak nejednoznačná, neuchopitelná. Kdybys věděl Kloboučku, jak já se s tebou natrápila. Ále, nemá smysl vyčítat, to se týkalo mne samotné,“ zavlní se psychiatrička uvnitř pana Kloboučka a naslouchá dále.
Ví, jak to dopadne, nicméně ji zajímají pocity samotného pacienta, u depresivního člověka si doktor nikdy není jist.
On má radost. Cítí možnost pohnout se dále, zbýt se tíživých chvilek, neobtěžovat rodinu svými stavy, a navíc být součástí ohromujícího výzkumu. Co na tom, že se z něj možná stane někdo úplně jiný, hlavně má šanci nemít deprese. To všechno prožívá ona s ním. Ona jako pomyslný éter uvnitř cizího těla, on v celé své hmotné kráse a bytí. On během následujících dní absolvuje všechna potřebná vyšetření, vstoupí do samotného programu a paní doktorka se tím pádem vrhá do největšího rizika svého života, jen ta pozemská, samozřejmě. Duše už ví své. Vše, co potřebovala vložit do pomyslné mozaiky života, co si potřebovala odžít, má za sebou.
„Služebníčci, proč jste mi to nemohli ukázat v kině Vesmír? Proč jsem musela do Kloboučkova těla. Víte, jak mi to bylo z duše nepříjemný, brr,“ oklepe se zpátky na vyhlídce psychiatrička.
„Milá osobo, vy lidé na sebe nahlížíte očima jiných. Tisíce let vám to vymlouváme, ale vy si stále stojíte za svým. Přistoupili jsme tedy k programu Trampolína k věčné blaženosti. Byť na vás tady musíme čekat, vyplácí se to. Spokojená duše nám dolů nechodí strašit, pomocí energetických vln nabádá pozemšťany k lepšímu bytí a obzvlášť profese jako ta tvoje, je tady k nezaplacení,“ osvětlují nebeské postupy služebníčci.
„Dobře, ale vždyť víte, že jsem ho léta léčila špatně, sekla jsem se s diagnózou. V Serotoninu mu zjistili, že trpěl bipolární poruchou,“ kývá nesouhlasně hlavou psychiatrička.
„Osobo, ty jsi svůj chybný úsudek přiznala, musela jsi skončit s kariérou, stresem sis přivodila Alzheimera, to ti nestačí?“ rozhazují rukami služebníčci. „Běž, tentokrát na křižovatce rovně směrem k Pánubohu. Dole mu to válčí, nejspíš bude potřebovat odbornýho poradce. Sbohem.“
