21. listopadu 2022

LITERÁRNÍ ESENCE - NAPSALA IRENA TATEROVÁ

Tykání
(Veselé)

Prásk! Rozletí se dveře třídy. Sedím u stolu. Zvednu hlavu a ve dveřích vidím úsměv – sedmiletý Adam. Hned spustí: „Paní učitelko, známe se už docela dlouho, že jo?“
„Hm, to je pravda,“ odpovím.
„A nemohli bychom si teda tykat?“

Bolest
(Smutné)

Klap, klap…moje kroky zní jako výkřiky v bíle vykachlíčkované sterilní chodbě. Ti co mě doprovázejí jsou tišší jako duchové. Otevřou dveře. Objeví se kovový stůl. Poodkryjí plachtu. Leží tam. Moje láska, kus mě samé, můj syn. „Je to on“, zašeptám.


Dárek
(Krásné)

„Mami, tohle dárek k tvým narozeninám“, říká můj syn. Jsme na chalupě a už se stmívá. „Pojď, musíme ven.“ Zapaluje svíčky v lucernách a vycházíme. Je to zvláštní. Vůbec nevím, co se bude dít. Nad hlavou drahokamy hvězdy. Cestu k lesu osvětluje měsíc jako na jevišti. „A tady nahoru“, ukazuje na žebřík u číhané. Chtě nechtě lezu. Otevřu dvířka a na scéně se objeví dřevěný stolek a lavička. Na stolku složený papírek. „To je poslední dárek“, usmívá se můj syn. Rozbalím ho a čtu: „Mám tě rád, mami.“


Bez citu
(Hnusné)

Dívá se na ni, jak sedí na židli, provazy se jí zařezávají do rukou. Tvář oteklá od ran, mastné vlasy slepené. Necítí soucit ani lítost. Už je mu k ničemu. Ošukaná, znetvořená…prásk!