Sedíme tu tři. Šéf centrály, vedoucí finančních služeb a já jako manažer prodeje.
Zaměstnanci nás nazývají Třemi králi, kluky z kanclu a někteří (menšina doufám) jako „ty tři netahavý“. To poslední nespravedlivě.
Každý den s sebou táhnu velkou červenou tašku s hrdým nápisem PENNY.
Pro manažera v kravatce asi lehce nepatřičné, ale v práci jsme minimálně 12 hodin a pokud nemám se svým apetitem to, co vydělám, projíst (kolegové říkají prožrat) s kufříkem nepochodím. Miska s houstičkami, polévkou, hlavním jídlem, dezertíkem a nějaká zeleninka pro pocit, že žiju zdravě. To vše mi vždy ráno paní s láskou chystá a ukládá do té velké červené tašky. Syn říká, že dělá svačinu pro školní výlet na Sněžku.
I tento první podovolenkový den mířím do kanceláře s taškou proti smrti hladem. Na mobilu dva zmeškané hovory od kolegy Mirka z večera, ale zjistil jsem je až ráno. Za chvíli ho uvidím, tak proč volat.
I tento první podovolenkový den mířím do kanceláře s taškou proti smrti hladem. Na mobilu dva zmeškané hovory od kolegy Mirka z večera, ale zjistil jsem je až ráno. Za chvíli ho uvidím, tak proč volat.
U služebního vchodu živě gestikulují dvě recepční v hovoru o nějakých hadřících a ani mě nevnímají. Nebudu hned pouštět hrůzu, usadím se a pak je půjdu rozehnat za prací. Projdu chodbou na velkou recepci a tam milion lidí. Tolik zákazníků v devět ráno?
Aha, tamhle vidím „Generálního“ s provozním ředitelem. Asi měsíční porada kolegů z poboček. Bývá v sále v patře a teď mají asi přestávku. A támhletoho chlápka znám odkud? Napadá mě z televize? Těžko. Zapluju do kanceláře, že se zeptám, co se tu děje. Prázdno. Položím tašku na zem a posadím se na své místo u dveří. Okamžitě zvoní telefon na stole. Mobilní číslo, to je myslím Míra! Zmáčknu hlasítý odposlech:
„Ty vole! CO TAM DĚLÁŠ PROBOHA?!“
„Míro? Seš to ty?“ Poznávám šéfa a kolegu z kanceláře..
„No jasně, že jo! Podívej se z okna! Všichni jsme tady venku na ploše! Jak ses tam, do prdele, dostal?! Recepční měly hlídat u vchodů a nikoho bez pozvánky nepustit dovnitř! Honem se seber a proběhni ven. Na recepci každou chvíli začíná tiskovka ke vstupu na burzu. Jsou tam asi čtyři televize a plno novinářů. Všechny kancly měly bejt prázdný, aby tam nikdo necoural a nebyl vidět! Včera jsem ti kvůli tomu volal, ale nebrals´to!“
Rychle jsem vstal. A zvrhnul tašku s jídlem. Jestli kamera zabere spolu s Generálním za jeho zády rozsypaný žrádlo a rudou plachtu s reklamou jiný firmy, tak jsem mrtvej muž! Rychle! Misky s jídlem nakopu pod stůl. Ne! Zatracená bramboračka! Víko odlítlo a podlaha vypadá, jak poblitá bernardýnem. Tašku muchlám do šuplíku a skáču ke dveřím. Natahuju se po klice, že se prosmýknu recepcí ven, ale! Bramboračka na linu nemá ideální adhezi, smyk- boty nahoru, zadunění a pád do toho blivajzu naznak. A ze země kanceláře, z pozice brouka na krovkách, vidím metr za sklem Generálního. Staví se k pultíku, zacílí na něj asi pět reflektorů, kamery míří a:
„Dobrý den, dámy a pánové, dobrý den, milí obchodní partneři i všichni ostatní! Vítám vás na dnešní tiskové konferenci ke vstupu naší společnosti na burzu. Prosím vaše dotazy! Ano, Česká televize, pan Petrovič, prosím…“
Na telefonu na stole pořád „na hlasito“ Míra:
„Tak to je totálně v hajzlu, oba jsme bez práce,“ zhodnotil situaci.
„Třeba se to sklo leskne a nevidějí mě“ vyslovil jsem zbožné přání směrem k telefonu.
„Vole, máš sněhově bílou košili, na zádech od nějakýho hnědýho svinstva, vínovou kravatu a vážíš 130 kilo. Všude reflektory. Jak moc si myslíš, že by se muselo v zoologický lesknout sklo, abys za ním neviděl goriláka Richarda, kdyby měl košili, kravatu, na zádech rozmazaný hovno a xicht rudej, jak čerstvě naplácanou prdel?!!!“
Připustil jsem, že takhle moc se asi žádné sklo na světě lesknout neumí. Přitom jsem se nějak zvednul a bramboračka kapala na zem. Stál jsem tam jak policajt z papundeklu postříkaný autobusem z louže, s rukou nataženou ke klice.
„Míro, co mám teď ale dělat?“
„Otoč se, pomalu jdi k oknu, otevři ho a vylez ven. Jsou to slabý dva metry. Pomůžu ti.“
„Tak to ses asi posral!!! Jestli teď Generálního snímá kamera a za ním obrovskej tlustej idiot v zasviněný košili poleze z okna vystrkujíc na něj svojí obří prdel, tak mě pak zastřelí. Těžko věřit pohádkám o spokojených zaměstnancích, když v přímém přenosu vyskočí šéf prodeje z okna. Na Nově to budou vysílat na Silvestra na konci zpráv ještě před zvířátkama a na ČéTéčku to dají do zlatýho archlívu!“
„No jo. Asi máš pravdu. Víš co? Sedni si pomalu ke stolu, natoč monitor k oknu, ať na něj neviděj, opři se tím flekem do židle, polož ruce na klávesnici a dělej, že něco píšeš. Viděl jsem to teď na CNN, tam je za ty reportéry vidět a vypadá to vcelku normálně.“
Lepší nápad jsem neměl, tak jsem to udělal. Tiskovka trvala asi půl hodiny, ale mě to přišlo jako století. Na klávesnici vypnutého počítače jsem napsal minimálně román. Jen ho nikdo nikdy nečetl a číst nebude. Na zprávy jsem ten den nekoukal, na ekonomické magazíny pro jistotu týden a přežil jsem. A hercům, moderátorům i komparzu účinkování v televizi od té doby opravdu nezávidím. Já tam půl hoďky jen seděl a byla to pekelná dřina!!!
„Ty vole! CO TAM DĚLÁŠ PROBOHA?!“
„Míro? Seš to ty?“ Poznávám šéfa a kolegu z kanceláře..
„No jasně, že jo! Podívej se z okna! Všichni jsme tady venku na ploše! Jak ses tam, do prdele, dostal?! Recepční měly hlídat u vchodů a nikoho bez pozvánky nepustit dovnitř! Honem se seber a proběhni ven. Na recepci každou chvíli začíná tiskovka ke vstupu na burzu. Jsou tam asi čtyři televize a plno novinářů. Všechny kancly měly bejt prázdný, aby tam nikdo necoural a nebyl vidět! Včera jsem ti kvůli tomu volal, ale nebrals´to!“
Rychle jsem vstal. A zvrhnul tašku s jídlem. Jestli kamera zabere spolu s Generálním za jeho zády rozsypaný žrádlo a rudou plachtu s reklamou jiný firmy, tak jsem mrtvej muž! Rychle! Misky s jídlem nakopu pod stůl. Ne! Zatracená bramboračka! Víko odlítlo a podlaha vypadá, jak poblitá bernardýnem. Tašku muchlám do šuplíku a skáču ke dveřím. Natahuju se po klice, že se prosmýknu recepcí ven, ale! Bramboračka na linu nemá ideální adhezi, smyk- boty nahoru, zadunění a pád do toho blivajzu naznak. A ze země kanceláře, z pozice brouka na krovkách, vidím metr za sklem Generálního. Staví se k pultíku, zacílí na něj asi pět reflektorů, kamery míří a:
„Dobrý den, dámy a pánové, dobrý den, milí obchodní partneři i všichni ostatní! Vítám vás na dnešní tiskové konferenci ke vstupu naší společnosti na burzu. Prosím vaše dotazy! Ano, Česká televize, pan Petrovič, prosím…“
Na telefonu na stole pořád „na hlasito“ Míra:
„Tak to je totálně v hajzlu, oba jsme bez práce,“ zhodnotil situaci.
„Třeba se to sklo leskne a nevidějí mě“ vyslovil jsem zbožné přání směrem k telefonu.
„Vole, máš sněhově bílou košili, na zádech od nějakýho hnědýho svinstva, vínovou kravatu a vážíš 130 kilo. Všude reflektory. Jak moc si myslíš, že by se muselo v zoologický lesknout sklo, abys za ním neviděl goriláka Richarda, kdyby měl košili, kravatu, na zádech rozmazaný hovno a xicht rudej, jak čerstvě naplácanou prdel?!!!“
Připustil jsem, že takhle moc se asi žádné sklo na světě lesknout neumí. Přitom jsem se nějak zvednul a bramboračka kapala na zem. Stál jsem tam jak policajt z papundeklu postříkaný autobusem z louže, s rukou nataženou ke klice.
„Míro, co mám teď ale dělat?“
„Otoč se, pomalu jdi k oknu, otevři ho a vylez ven. Jsou to slabý dva metry. Pomůžu ti.“
„Tak to ses asi posral!!! Jestli teď Generálního snímá kamera a za ním obrovskej tlustej idiot v zasviněný košili poleze z okna vystrkujíc na něj svojí obří prdel, tak mě pak zastřelí. Těžko věřit pohádkám o spokojených zaměstnancích, když v přímém přenosu vyskočí šéf prodeje z okna. Na Nově to budou vysílat na Silvestra na konci zpráv ještě před zvířátkama a na ČéTéčku to dají do zlatýho archlívu!“
„No jo. Asi máš pravdu. Víš co? Sedni si pomalu ke stolu, natoč monitor k oknu, ať na něj neviděj, opři se tím flekem do židle, polož ruce na klávesnici a dělej, že něco píšeš. Viděl jsem to teď na CNN, tam je za ty reportéry vidět a vypadá to vcelku normálně.“
Lepší nápad jsem neměl, tak jsem to udělal. Tiskovka trvala asi půl hodiny, ale mě to přišlo jako století. Na klávesnici vypnutého počítače jsem napsal minimálně román. Jen ho nikdo nikdy nečetl a číst nebude. Na zprávy jsem ten den nekoukal, na ekonomické magazíny pro jistotu týden a přežil jsem. A hercům, moderátorům i komparzu účinkování v televizi od té doby opravdu nezávidím. Já tam půl hoďky jen seděl a byla to pekelná dřina!!!
