Po několika sklenicích vody jsem se začala rozhlížet, kde bych v kuchyni našla něco k jídlu. Líba tu ale skoro nikdy nic nemá a tentokrát tu ani není, abych jí za to mohla napomenout. Přiznávám, že asi nebyl nejlepší nápad jet hned ráno po narozeninové párty na pěveckou soutěž v Praze a nechávat svojí rozespalou kamarádku ve svém bytě, ale taková už Líba prostě je. A já si nestěžuju.
Když mě v šest ráno vzbudila s tím, že zaspala a musí okamžitě běžet, odbyla jsem jí zvednutým prostředníčkem a převalila jsem se na druhý bok.
Nejspíš se mnou nechtěla ztrácet čas a tak na mě jen zavolala, že mám zabouchnout dveře až budu odcházet a pak už jsem mohla zase nerušeně spát.
Rozhodla jsem se, že se alespoň osprchuju, namaluju a vezmu to přes kavárnu na nádraží směrem do centra. Snad tam budou mít něco bezlepkového k snídani. Na ten mrňavý špinavý sprcháč vždycky nadávám, ale ten den mi to bylo vcelku jedno. Prostě byt 1 + 1… co by člověk chtěl.
Sbalila jsem těch pár věcí, se kterými jsem sem včera, nebo vlastně už dneska nad ránem dorazila a vzala jsem za dveře. K mému překvapení se ale neotevřely. Občas drhnou a nedovírají se, takže jsem prostě zabrala víc, ale zase nic.
Začala jsem panikařit, až když mi po nějaké chvíli došlo, že mě tam ráno rozespalá Líba nejspíš zamkla. Na ten malý byt jsem si musela první měsíc zvykat, protože mám klaustrofobii a necítila jsem se tam dobře. A teď jsem tam byla zavřená.
Nebylo těžké dojít k závěru, že Líba z Prahy přijede až večer, její máma se podle fotek na instagramu s přítelem právě opalovala někde v Bulharsku (takže ani ona nebude můj zachránce na bílém koni). A její táta byl nejspíš doma, ale vážně, proč by měl mít klíče od bytu své bývalky? Bylo zle, neměla jsem nic k jídlu a záchrana v nedohlednu. Miluju pondělky.
Klíče bude mít asi ještě nějaký správce. V tom se na chodbě ozvaly kroky, jak někdo scházel schody. Možná trochu přehnaně hystericky jsem zabušila na dveře a zavolala: "Haló? Potřebovala bych pomoc.”
Klíče bude mít asi ještě nějaký správce. V tom se na chodbě ozvaly kroky, jak někdo scházel schody. Možná trochu přehnaně hystericky jsem zabušila na dveře a zavolala: "Haló? Potřebovala bych pomoc.”
Z pravidelné zvuku kroků klap…klap…klap, se najednou stalo zběsilé klap klap klap klap klap. No nic, je dobré vědět, že když se vám jednou něco skutečně stane, ochotní čeští občané vám pomohou se z toho dostat…
Potřebovala jsem se trochu uklidnit, tak jsem v dobré víře zavolala Líbě. Z druhé strany se ozvalo: “Moment!” A pak takový ten nechutný zvuk, jak někdo dáví a na pozadí městský ruch tramvají a aut.
“Leni, co je? Hele mně je hrozně blbě, právě jsem ohodila most Legií a za chvíli jdu zpívat, můžu zavolat později?”
“Tys mě tady zamkla! Mně je jedno, že je ti blbě, já se tady z toho malýho bytu zbláznim. Chci ven, kdo má ještě klíče?”
“Cože? Já tě tam zamlka? No tak to je v háji. To není možný!”
Nikdy jsem neměla panickou ataku, ale tohle se tomu nejspíš dost blížilo. Zkrátka po historické výměně názorů jsme došly k tomu, že až pojede její otec z přednášky v Turnově, tak u Lípy vyzvedne klíče a přijede mě vysvobodit.
Měla jsem tedy zhruba pět hodin na to, abych panikařila nad tím, že nemůžu opustit byt. A ještě jeden problém mi zbýval k vyřešení. Jídlo. Napadlo mě zavolat Zuzce. To je mamka druhé mojí kamarádky. Je to takový přítel na telefonu, když jsem v nouzi. Vyložila jsem jí svojí situaci na což se mi dostalo jediné reakce.
Potřebovala jsem se trochu uklidnit, tak jsem v dobré víře zavolala Líbě. Z druhé strany se ozvalo: “Moment!” A pak takový ten nechutný zvuk, jak někdo dáví a na pozadí městský ruch tramvají a aut.
“Leni, co je? Hele mně je hrozně blbě, právě jsem ohodila most Legií a za chvíli jdu zpívat, můžu zavolat později?”
“Tys mě tady zamkla! Mně je jedno, že je ti blbě, já se tady z toho malýho bytu zbláznim. Chci ven, kdo má ještě klíče?”
“Cože? Já tě tam zamlka? No tak to je v háji. To není možný!”
Nikdy jsem neměla panickou ataku, ale tohle se tomu nejspíš dost blížilo. Zkrátka po historické výměně názorů jsme došly k tomu, že až pojede její otec z přednášky v Turnově, tak u Lípy vyzvedne klíče a přijede mě vysvobodit.
Měla jsem tedy zhruba pět hodin na to, abych panikařila nad tím, že nemůžu opustit byt. A ještě jeden problém mi zbýval k vyřešení. Jídlo. Napadlo mě zavolat Zuzce. To je mamka druhé mojí kamarádky. Je to takový přítel na telefonu, když jsem v nouzi. Vyložila jsem jí svojí situaci na což se mi dostalo jediné reakce.
“Ty tam nejsi s Áňou?”
No jasně, myslela jsem si, že dnešek už nemůže být horší, ale já jsem ještě zvládla naprášit kamarádku její matce, že nepřespávala tam, kde nahlásila, že přespávat bude.
Naštěstí pro všechny zúčastněné se Áňa brzy našla a mě Zuzka dovezla pod okna malého rodinného paneláku porci KFC.
Teď už jen jak ten box plný jídla dostat do třetího patra. V bytě bylo jen základní vybavení. Mojí záchranou nakonec bylo, že Líba letos začala s balením dárků už v listopadu, takže se na zemi povalovaly balicí papíry, mašle a stuhy.
Naštěstí pro všechny zúčastněné se Áňa brzy našla a mě Zuzka dovezla pod okna malého rodinného paneláku porci KFC.
Teď už jen jak ten box plný jídla dostat do třetího patra. V bytě bylo jen základní vybavení. Mojí záchranou nakonec bylo, že Líba letos začala s balením dárků už v listopadu, takže se na zemi povalovaly balicí papíry, mašle a stuhy.
Takže si představte, že si v pondělí ráno sedíte ve svém bytě, jíte snídani a najednou se vám před oknem začne spouštět stuha na balení dárků zatížená kuchyňskou lžící a o pár minut později se po tomhle důmyslném zařízení v opačném směru vyřítí krabička KFC přivázaná na oné stuze.
Závěrem bych už jen napsala, že za jídlo jsem byla vděčná, pár hodin jsem ještě hysterčila z uzavřeného prostoru a nakonec jsem byla ve zdraví odemčena a vypuštěna ven. Je ale jisté, že tyhle narozeniny nezapomenu.
Závěrem bych už jen napsala, že za jídlo jsem byla vděčná, pár hodin jsem ještě hysterčila z uzavřeného prostoru a nakonec jsem byla ve zdraví odemčena a vypuštěna ven. Je ale jisté, že tyhle narozeniny nezapomenu.
