Tento kaktus bydlel u nás ještě před tím, než jsem se narodila. Neměla jsem ho moc ráda, měli jsme mezi sebou dlouholetu hádku. Protože jednou, když mi bylo asi 7 let, neměla jsem co dělat, jsem se podívala z okna, kde na parapetu klidně stál Viktor.
Vždycky jsem věděla, že kaktusy jsou pichlavé a je lepší se jich nedotýkat, ale Victor vypadal měkce a sametově.
Rozhodla jsem se, že si na něj sáhnu, abych zjistila, jestli jsou kaktusy opravdu tak děsivé, jak mi je popisovali. Přistoupila jsem k němu a jemně přejela prstem po jeho chundelatému povrchu. Objevilo se, že na tom není nic děsivého. Začala jsem se ho dotýkat všemi prsty ruky a myslela jsem, že jsem učinila nějaký objev: Našla jsem nepichlavý kaktus!
Když jsem osahnula celý povrch, cítila jsem, jak mě začíná strašně svědit ruka. Podívala jsem se na ni a byla celá červená, oteklá a pokrytá pupínky.
V tu chvíli jsem si myslela, že jsem hlupák, protože mi bylo řečeno, že se kaktusů nemám dotýkat. Ruka mě dlouho bolela a bohužel to byla ta pravá.
Od té doby jsem Viktora nenáviděla, nechtěla jsem ho ani zalévat. Ale bastard byl velmi odolný; všechny rostliny vedle něj na okenním parapetu by dříve či později uhynuly.
Ale nejživější byl Viktor.
Samozřejmě, protože jeho jméno znamená vítězství.
