„Vy jste takovej hodnej, pane. Kdopak vy jste?“ říká máma a zdraví nemocného.
„Já jsem přece Marek.“
„Marek? Já mám syna Marka, je to muzikant, hraje na saxofon.“
„To jsem já, mami!“ Máma poděšeně zamrká a podívá se na mě skoro nepřátelsky. Je jako rozbitý počítač. Všechny soubory tam pořád jsou, ale funkce vyhledávání přestala fungovat.
Táta leží na posteli, bledě zelený andělíček se rozvírá a odhaluje jeho vyhublé tělo. Vypadá jako malé dítě.
Vzpomenu si, jak mi bylo osm let, chytnul jsem na koupáku křeč do nohy a začal se topit. Táta skočil do vody, udělal pár temp motýlka a rázem byl u mě. Držel jsem se jeho mohutných chlupatých zad a cítil teplo a nakyslou vůni jeho zátylku, byl jsem v bezpečí. Teď dva týdny nejí a skoro ani nepije. Doktoři nevědí, jestli je to kvůli ozařování, nebo už to vzdal.
Možná se opravdu rozhodl nežít, ale v jeho očích vidím jen děs.
Máma se přibelhá k tátově posteli, pohladí ho po tváři a řekne klidně a jasně: „Stando, to bude dobrý, už jdi spát. Potkáme se na druhé straně.“
Je to na chvíli zase moje stará máma.
Nemůžu se nadechnout, vyběhnu na chodbu.
Procházející sestřička se na mě podívá a pak sklopí hlavu a zrychlí krok.
Vracím se do pokoje, máma už zase sedí na židli a bezmyšlenkovitě otrhává lístky oranžové gerbery ve váze: „Vy brečíte? Á, já jsem to slyšela, někdo dnes umřel. Někdo důležitej. Prej to byla rakovina. Vy jste ho znal, pane?“
