Dorothea Hellerová ale nevnímá. Stojí bez hnutí na Stallburggasse naproti velkým vratům s domovním znamením sovy. Stojí takhle už dvě hodiny, nepohnula se ani, když začal prudký májový lijavec. Její fialkový svrchník je promočený a z krempy růžového klobouku jí odkapává voda na ramena. Lokny z drdolu hustých černých vlasů, který jí ráno služebná česala skoro dvě hodiny, se uvolnily jako hadi z klubka a zakrývají Dorothee čelo.
Ignác Plachetka, pouliční prodavač růží, se nechce nechat tak lehce odbýt. Je skoro půlnoc a dnes večer toho moc neprodal. Tady ta křehule vypadá, že nemá hluboko do kapsy. Kdoví, co tu dělá, sama v noci, bez doprovodu, bez deštníku. Že by nějaké tajné milostné dostaveníčko? Možná, když chvilku počká, objeví se její šamstr a to by bylo, aby nepustil chlup a nekoupil jí těch růží alespoň pět.
Tu si Ignác všimne, že se v ženině ruce něco leskne - velký lovecký nůž s rukojetí z jeleního paroží s nápisem Ignaz Rösler & Söhne, Messerfabrik na čepeli. Žena ho svírá tak křečovitě, až má zbělené klouby.
„Ženská bláznivá, co máš za lubem? Kriste pane!“
Dorothea zatřese hlavou, jako by si snažila vyklepat něco z uší, a pomalu se na Ignáce podívá. Její rozšířené zorničky Ignáce natolik vyděsí, že vezme nohy na ramena.
Dorothea slyší jeho klení jakoby z velké dálky, jako ozvěnu z jiného světa. Rozhlédne se kolem sebe. Co tu sama v noci dělá? Měla něco důležitého vyřídit, ale nemůže si vzpomenout, co to bylo.
Dům jí připadá povědomý. Ta sova v průčelí. To je přece dům strýčka Rudiho!
Dorothee se zatočí hlava. Všechno se jí to vrací.
„Maminko, koukej, sovička!“
„Maminko, koukej, sovička!“
Osmiletá Dorothea má na sobě bílé krajkové šaty a ve vlasech zapletených do tlustého copu velkou červenou mašli. Je konec května a Dorothea se už nemůže dočkat, až budou prázdniny a odjedou s celou rodinou na letní byt do Villachu.
„Dorotko, zůstaneš chvíli u strýčka Rudiho. Musím si v salonu sester Flögových vyzkoušet letní garderobu.“
Dorothea má strýčka Rudiho, tatínkova přítele ze studií, moc ráda. Na rozdíl od ostatních dospělých se s ní vždycky baví jako se sobě rovnou, ptá se jí na její názor a lichotí jí, jak rok od roku roste do krásy.
„Pěkně strýčka Rudiho ve všem poslouchej, já budu za chvilku zpátky,“ připomene jí matka a dá jí letmou pusu na čelo.
Byt strýčka Rudiho Dorothee připomíná jeskyni plnou pokladů z pohádky o Alibabovi a čtyřiceti loupežnících. Nejvíc se jí líbí hrací skříňka s malou alabastrovou tanečnicí. Strýček Rudi ji nechá hrát si se vším, je hodný. Dorothea ale musí být nejdřív trochu hodná na něj.
„Nic se neboj, Dorotko, jen si tu lehneš na lenošku a než napočítáš v duchu do deseti, bude po všem.“
Dorothea pozoruje štukovanou výzdobu stropu, cítí strýčkovu kolínskou, stejnou, jako používá její tatínek, čím dál blíž.
Tělem jí projede hrozná bolest, má pocit, že je roztržená, tam uvnitř, něco lepkavého a teplého jí stéká po stehnech.
„Deset! Deset!“ křičí Dorothea, ale strýček Rudi jí zacpává ústa.
Alabastrová tanečnice se dál netečně točí v rytmu valčíku a stejně tak se točí Dorothee hlava, čím dál rychleji, jako když byla minulou neděli na kolotoči v Prátru. Omdlí.
Další vzpomínky před ní problikávají v rychlém sledu jako obrázky z Laterny Magiky:
Vidí strýčka Rudiho, jak jí omývá krev z nohou vlhkým hadříkem, a šeptá jí, že to bude jejich tajemství. Matku, která až příliš rychle přijme strýčkovo vysvětlení, že Dorothea jen nešikovně zakopla o štokrle od piana, a táhne ji pryč. A svoje sourozence, jak se v létě bezstarostně ráchají v Drávě, zatímco ona sedí na břehu a hledí někam nad ně, do hlubin korutanských lesů.
Dorothea se třese zimou, uvědomí si, jak je promočená. Chce domů.
Ale musí přece nejdřív něco důležitého vyřídit. Co to jen bylo?
„Pokud se budete cítit ztracené, pořádně se rozhlédněte. Budu vám celou noc na blízku,“ zní jí v hlavě vemlouvavý mužský hlas.
Dorothea zmateně kouká kolem sebe.
Světlo pouliční lampy osvětluje plakát na kandelábru. Stejný jedovatě žlutý plakát je vyvěšený na domovních vratech a o pár metrů dál visí ještě jeden. Celá Vídeň je oblepená.
Dorothea čte nápis vytištěný velkými písmeny: „Zázračná léčba hysterie!“ A pod tím drobnějším písmem: „Dr. Nikola Kusmič kombinuje nejnovější poznatky psychoanalýzy Dr. Freuda s tisíciletou tradicí orientálních mystiků. Okamžité a ohromující výsledky zaručeny! Jediná veřejná přednáška ve Vídni! Kapacita sálu omezena na dvě stě padesát míst!“
Dorothea má pocit, že se na ni podobizna Dr. Nikoly Kusmiče z plakátu upřeně dívá. Ustoupí trochu stranou a jeho pohled se stočí jejím směrem. Ten obličej, ty oči! Ano, vždyť přece na té přednášce byla. Dnes odpoledne!
Vidí před sebou zaplněné auditorium a vysokého muže se svatozáří bílých vlnitých vlasů v tmavě rudém sametovém kabátě. Mluví klidně a potichu, a přesto je jeho hlas jasně slyšet až do horních řad. Po každé větě se významně odmlčí a doprovodí řečené gestem pravé ruky s masivním pečetním prstenem.
„Říkají vám, že máte slabou nervovou konstituci? Trpíte migrénami, nechutenstvím a chudokrevností? Často omdléváte? Trápí vás noční můry? Zkusily jste všechno, vodní terapii, dietu, procházky v ranní rose, ale nic nepomohlo? Možná to došlo tak daleko, že vám vaše rodina vyhrožuje, že vás zavřou do Steinhofu?“
Dorothea má pocit, že Dr. Nikola Kusmič promlouvá přímo k ní.
„Co když vám dnes řeknu, že chyba není ve vás? Že mám pro vás řešení? Že vaše problémy navždy zmizí ještě dnes v noci? Jedinou podmínkou je, že mi budete plně a bezmezně důvěřovat. Důvěřujete mi?“
„Ano!“ křičí Dorothea a spolu s ní celý sál.
Dr. Nikola Kusmič se rozhlédne po posluchačkách, které mu visí na rtech, vytáhne z náprsní kapsy stříbrné hodinky Carl Suchy & Söhne na řetízku a začne jimi pomalu kývat ze strany na stranu.
„Dobře sledujte tyto hodinky. Uvolněte se a snažte se na nic nemyslet. Pokud by vám přeci jen přišla na mysl nějaká neodbytná myšlenka, zažeňte ji jako otravnou mouchu. Já teď budu nahlas počítat do deseti a vy počítejte v duchu se mnou. Až napočítám do deseti, upadnete do hlubokého transu. Jedna …“
Hodiny na věži kostela Svatého Michala odbíjejí půlnoc. Měsíc v úplňku se schová za mraky. Pouliční lampa s bzučením desetkrát blikne a pak zhasne. Plakáty s podobiznou Dr. Nikoly Kusmiče začnou do nastalé tmy vyzařovat studené fosforově zelené světlo.
Hodiny na věži kostela Svatého Michala odbíjejí půlnoc. Měsíc v úplňku se schová za mraky. Pouliční lampa s bzučením desetkrát blikne a pak zhasne. Plakáty s podobiznou Dr. Nikoly Kusmiče začnou do nastalé tmy vyzařovat studené fosforově zelené světlo.
Dorothea znovu zatřese hlavou a zorničky se jí ještě víc rozšíří. V hlavě jí zní klidný a jasný doktorův hlas: „Teď! Teď je tvůj čas! Jdi! Víš, co máš dělat!“
A Dorothea ví, konečně přesně ví, co má dělat, co tu dnes v noci musí vyřídit.
Dá se do pohybu jako mechanická panenka. Silou, která neodpovídá její útlé postavě, rozráží těžká vrata. Kamenná sova v domovním znaku obživne, zahouká a vzlétne.
Dorothea stoupá po točitém schodišti do druhého patra, kde třikrát zabuší na dveře se jmenovkou: Rudolf Rödlich, účetní.
Ignác Plachetka, pouliční prodavač růží, si Dorotheu Hellerovou zapamatoval do nejmenších podrobností a byl by schopen identifikovat i lovecký nůž, který se našel na místě činu zabodnutý do srdce oběti. I ta zmizelá sova z domovního znamení by se nakonec vysvětlila, lidé dnes ukradnou už úplně všechno. Pro kriminální policii prvního okresu by to byl docela banální případ.
Ignác Plachetka, pouliční prodavač růží, si Dorotheu Hellerovou zapamatoval do nejmenších podrobností a byl by schopen identifikovat i lovecký nůž, který se našel na místě činu zabodnutý do srdce oběti. I ta zmizelá sova z domovního znamení by se nakonec vysvětlila, lidé dnes ukradnou už úplně všechno. Pro kriminální policii prvního okresu by to byl docela banální případ.
Až na to, že té noci došlo ve Vídni ještě k dalším dvě stě čtyřiceti devíti vraždám.
