„My s mámou...“ bručel velký Dan nejistě, aby získal čas.
Za okny horské chaty sílila vánice a poryvy větru přinášely přes špatně utěsněné dveře dávky čerstvého vzduchu. Mísil se s vůní těstovin a svařeného vína, které před oběma vonělo na stole.
„No víš, nějak to už mezi námi nefungovalo,“ odpověděl neurčitě, ale zároveň si uvědomil, že je to správná odpověď.
„No jo, ale proč?“ trval na svém malý Dan.
O rozvodu byla řeč mockrát. Kdo co udělal nebo neudělal, kdo za co může. Velký Dan perfektně věděl, na čem se s Martinou neshodnou, i to, co mezi nimi pořád je. Teď ho ale synova otázka zaskočila: „Proč vlastně?“
Velký Dan vyhlédl z okna. Chata stála na horském hřebenu, vysoko a daleko od běžných starostí. Zasmál se a pokusil se změnit téma konverzace: „Vypadá to, že tady zůstaneme do zítřka. V tomhle jet dolů nemůžeme. Špatně nám tady ale nebude…“
„Uhýbáš, tati,“ nedal se malý Dan a podíval se otci do očí. „Byli jste s mámou můj vzor. Vlastně jste pořád. Ale nechci to mít jako vy.“
„Nebylo to tak špatný. Máme tebe a spoustu společných zážitků,“ oponoval mu velký Dan. „Nebylo to špatný,“ zopakoval pak spíš pro sebe.
Chvíli bylo ticho.
„Mám kamarádku… vlastně holku, chodím s ní,“ oznámil malý Dan.
„Fakt?“
Velký Dan se napil svařáku.
„Holku? Skvělý! A jak se jmenuje?“ nenapadla ho lepší otázka.
„Martina jako máma,“ řekl malý Dan a marně se snažil schovat úsměv do sklenky se svařeným vínem. Velký Dan se ho chvíli nevěřícně pozoroval. Pak mu zacukaly koutky a začal se smát. Zprvu tiše, ale pak víc a víc nahlas. A nakonec mu z očí tekly slzy.
Zkrácená verze pro autorské čtení:
„Hele tati, proč jste se vlastně s mámou rozvedli?“ zeptal se malý Dan toho velkého.
„My s mámou...“ bručel velký Dan nejistě, aby získal čas. Za okny horské chaty sílila vánice a poryvy větru přinášely přes špatně utěsněné dveře dávky čerstvého vzduchu. Mísil se s vůní těstovin a svařeného vína, které před oběma vonělo na stole.
„No víš, nějak to už mezi námi nefungovalo,“ odpověděl velký Dan neurčitě, ale zároveň si uvědomil, že je to správná odpověď.
„No jo, ale proč?“ trval na svém malý Dan.
Velký Dan vyhlédl z okna. Chata stála na horském hřebenu, vysoko a daleko od běžných starostí. Zasmál se a pokusil se změnit téma konverzace: „Vypadá to, že tady zůstaneme do zítřka. V tomhle jet dolů nemůžeme…“
„Uhýbáš, tati,“ nedal se malý Dan a podíval se otci do očí. „Byli jste s mámou můj vzor. Vlastně jste pořád. Ale nechci to mít jako vy.“
„Nebylo to tak špatný. Máme tebe a spoustu společných zážitků,“ oponoval mu velký Dan. „Nebylo to špatný,“ zopakoval pak spíš pro sebe.
Chvíli bylo ticho.
„Mám kamarádku… vlastně holku, chodím s ní,“ oznámil malý Dan.
„Fakt?“
Velký Dan se napil svařáku.
„Holku? Skvělý! A jak se jmenuje?“ nenapadla ho lepší otázka.
„Martina jako máma,“ řekl malý Dan a marně se snažil schovat úsměv do sklenky se svařeným vínem. Velký Dan se ho chvíli nevěřícně pozoroval. Pak mu zacukaly koutky a začal se smát. Zprvu tiše, ale pak víc a víc nahlas. A nakonec mu z očí tekly slzy.
