Naší rodinné Tatře jsme říkali „dvouchlapové auto“. Vždycky s ním totiž museli dva. Když se něco rozbilo, jeden hlídal auto, druhý sháněl pomoc. Když jsme se zastavili na kávu, museli jsme z restaurace pokaždé na Tatru vidět. Tenhle veterán jsme prostě nemohli jen tak zamknout a někde nechat...
Příběh rodinné Tatry, který vám chci vyprávět, začíná téměř před sto lety.
Ve dvacátých letech minulého století přivandroval můj dědeček do malé vísky na Rakovnicku a pronajal si tam malou strojírenskou dílnu. Byl velmi podnikavý, prodával náhradní díly na cokoliv. Připravoval i otevření benzínky a byl mezi prvními, kdo si koupili auto. Na podnikání. Byla to Tatra 57 s korbou pro převážení materiálu.
Tatru Hadimršku, jak se jí říkalo, máme dodnes. Stejnou, co s ní jeden čas jezdil i Vlasta Burian. Nějakým zázrakem nám ji nezabavil ani Hitler, ani Gottwald, a tak je už od roku 1934 součástí naší rodiny. Můj tatínek ji řídil od chvíle, kdy s ní vozil maminku na rande, až do svých šestaosmdesáti roků.
A já? Místo školky jsem pomáhal dědovi v dílně. Babička mi ušila malinkaté montérky a já byl často od šmíru až za ušima. Lepší školu pro auta jsem nemohl dostat. Maminka měla ale občas mrákoty, když jsem místo her s bábovkami na pískovišti umýval rozebrané součástky v petroleji.
Děda zemřel a já jsem se vyučil automechanikem. S tátou jsme Tatru rozebrali do posledního šroubku a zase znovu sestavili. Když jsem ležel pod autem a potřeboval nějaký klíč, otočil jsem se, a aniž bych cokoliv řekl, tatínek už mi ho podával! Koncertní spolupráce. Na oplátku mě zase tatínek zasvěcoval jako kluka do jízdních záludností auta s volantem na pravé straně. A ten den, kdy mi bylo osmnáct, jsem poprvé naši Tatru řídil oficiálně.
Po sametové revoluci se z našeho auta stal cenný veterán. Posháněli jsme všechny dobové originální díly a po kompletní renovaci jsme vyrazili na první závod do Kopřivnice, kde naše auto v roce 1934 opustilo tovární brány. U příležitosti sta let od výroby Tatry Präsident, prvního auta v Čechách, se tam jela mimořádná rallye Vídeň-Kopřivnice.
Náš naleštěný lahvově zelený vůz vypadal jako nový. V Kopřivnici zaujal odborníky natolik, že s ním nakonec natočili historický dokument.
Postupem času jsme k zelené limuzíně koupili červený kabriolet. Stejný podvozek, jiná karoserie. Na soutěže jsme potom jezdili se dvěma Tatrami celá rodina. V dobových oblecích, motýlka pod bradou. Třígenerační radost. Rarita, když v jednom autě z třicátých let seděl můj tatínek, já, a moje děti. Tehdy jsme zažili ty nejkrásnější chvíle, které nás spojovaly. Pod vyhranými poháry doma i v cizině se prohýbaly regály.
Když táta onemocněl, jezdil jsem za ním Tatrou na návštěvy do nemocnice. Oči mu zářily, i když ani z okna už vykouknout nemohl… Vždycky jsem zaparkoval pod jeho pokojem, aby alespoň slyšel ten typický zvuk tatrováckého motoru, a pak jsem mu dal do ruky klíčky od auta. V osmaosmdesáti letech tatínek odešel do motoristického nebe… Já jsem na prostranství před smuteční síní zaparkoval jeho Tatru se vztyčenou černou vlajkou na přídi. Na konci obřadu jsem otevřel dokořán několikadílné dveře v prosklené stěně smuteční místnosti plné lidí. Pak se rakev se pohnula do otevírající se brány věčnosti a na moje znamení kamarád tatínkovi naposledy nastartoval boxer motor Tatry. Vzduchem chlazený čtyřválec červeného kabrioletu mu tak rytmicky brumlal na jeho poslední cestu…
„Samozřejmě auta, jelikož za sebou mají několik generálních oprav,“ smějeme se a odkaz našich dědů a otců udržujeme dál. Zrovna jsem vymontoval motor, je potřeba přetěsnit klikovou hřídel. Báječným pomocníkem je můj desetiletý syn. Potřebuji podat klíč, otočím se, a aniž bych něco řekl, on už mi ho
podává!
Tatrovácká tradice žije dál…
