Děda tedy nebyl můj děda, byl to tchán, ale děda mi znělo lépe. Jmenoval se Jaroslav a babička, tchyně Ivana, ho oslovovala Jarku. No, oslovovala… Spíše pokřikovala a ještě častěji rozkazovala: Jarku, zavři slepice, Jarku, otevři slepice, Jarku, otrhej maliny, posekej trávu… Bylo s podivem, že na ohraničeném (konečném) prostoru jejich domku a zahrady dokázala vynalézt nekonečné množství příkazů a činností zcela bez hranic.
To všechno mi prolétlo hlavou, když jsem pootevřel dveře do dílny, sáhl po paměti na vypínač za roh a zhasnul. Z prostoru se ozvalo zakašlání.
„Fuj to sem se lek!“ vyštěkl jsem. „Dobrý večer, myslel jsem, že jste nechal svítit.“
„Ne, ne, já tady opravuju ramínko.“
„ Aha, a proč ho opravujete?“
„No, protože je rozbitý,“ kouká na mě udiveně přes brýle.
„Hmm... když vás tak pozoruju, tak zatím jste zničil mosazný svařovací drát za dvacet korun, vyplácal lepidlo za třicet korun, propíchl jste si ukazovák šroubovákem a stejně si myslím, že TOHLE už kabát nikdy neudrží. Přitom ve městě prodávají pět takových ramínek za dvacku!“ namítal jsem.
„To víš, já jsem takhle zvyklej, dřív nebylo k dostání vůbec nic. A není umění něco vyhodit, ale uvést do stavu, kdy to bude ještě sloužit,“ kývá hlavou děda. „Já, když mám materiál po ruce, tak už je můj a nepočítám, co stojí.“
„Ani ten čas nepočítáte? Určitě jste tu už víc než hodinu. Kdybyste šel na tu dobu někam na brigádu, vyděláte na dvacet takových ramínek!“
„Možná máš pravdu, ale mě dřív nikam nechtěli vzít ani na brigádu, tak si korunky raději šetřím. Byl jsem dítě kulaka, jestli máš ponětí, co to znamenalo. A ještě jako malý kluk jsem se musel vystěhovat z baráku i gruntu s rodiči přes půl republiky jen s tím, co unesli. Potupně na vleku traktoru za nenávistných pohledů celé vesnice.“
„Tak aspoň příště nekašlejte, ale řekněte: Jsem tady. Málem to se mnou seklo!“ uzavřel jsem.
„To mě mrzí, že jsem tě vylekal. Ale vždyť nikdo nemusí vědět, že tam jsem zrovna já. Stačí, když se ví, že tam NĚKDO je.“
V tu chvíli jsem pochopil, proč občas, když se otevřou dveře na chodbičku k toaletě, ozve se pouze „Ehm, ehm...“ Faktem bylo, že i tato dědova teorie vlastně fungovala.
S manželkou Jitkou jsme to často zaznamenali a postupně se vžilo: „Kam jdeš?“ „Na záchod.“ „Tam nechoď, tam je teď kašel.“
A všichni věděli, aniž by o dědovi padlo slovo.
„No jo,“ odvětil jsem o něco smířlivěji. „Ona za tou správkou bude stejně asi babička, co?“ vyzvídal jsem. Neřekl nic, a tak jsem pokračoval: „Nezlobte se na mě, ale nedávno jsem oknem slyšel, jak vás kibicuje: Jarku! Tamhle je komár, chyť ho! Zab ho! Ale neudělěj flek na zdi! No, copak jste ochočenej pavouk, abyste chytal komáry?“
„No jo,“ odvětil jsem o něco smířlivěji. „Ona za tou správkou bude stejně asi babička, co?“ vyzvídal jsem. Neřekl nic, a tak jsem pokračoval: „Nezlobte se na mě, ale nedávno jsem oknem slyšel, jak vás kibicuje: Jarku! Tamhle je komár, chyť ho! Zab ho! Ale neudělěj flek na zdi! No, copak jste ochočenej pavouk, abyste chytal komáry?“
Děda pokýval hlavou a odpověděl: „Vedoucí v práci vyprávěl, jak za ním před měsícem přišla jeho žena, že už s ním není šťastná! "Co tedy mám udělat, abys zase šťastná byla?" zeptal se jí. A ona na to, ať se odstěhuje!“
„No a?“ nechápal jsem. „Dokud ženský stačí, že opravím ramínko tak, že na něm už nikdy nebude nic viset nebo chytím komára, tak jsem spokojenej chlap!“
Přiznávám, že jsem s ním nesouhlasil a hodně z toho tenkrát nechápal…
Od té doby uběhlo dvacet pět let.
S Jitkou už dávno bydlíme sami.
Včera jsem dvě hodiny vrtal do zdi, zničil vrták za stovku, trefil elektrické vedení a vyhodil pojistky až na sloupu, vypatlal kilo sádry a pověsil na zeď obrázek, který mohl stát na polici. Vyhnal jsem oknem vosu, protože si prý zaslouží taky žít...
když k nám večer přijeli „mladý“ a jejich kroky se za hlaholu v chodbě urychleně blížily k toaletě, kde já zrovna – no, něco řešil –, vyšlo ze mě jen „Ehm, ehm.“
Slyšel jsem přes dveře Jitku, jak se směje: „Počkejte, tam nechoďte, tam je teď kašel.“
Původí verze konec:
Od těchto zážitků uběhlo dvacet pět let, s Jitkou už dávno bydlíme sami. Včera jsem dvě hodiny vrtal do zdi, zničil vrták za stovku, trefil elektrické vedení a vyhodil pojistky až na sloupu, vypatlal kilo sádry a pověsil na zeď obrázek, který mohl stát na polici. Vyhnal jsem oknem vosu, protože si prý zaslouží taky žít a když k nám večer přijeli „mladý“ a jejich kroky se za hlaholu v chodbě urychleně blížily k toaletě, kde já zrovna- no něco řešil, vyšlo ze mě je „EHM,EHM“.
Slyšel jsem přes dveře Jitku jak se směje: „Počkejte, tam nechoďte, tam je teď kašel“. Přiznávám, že dnes s dědou v mnohém souhlasím, chápu naprosto vše a jsem rád, když mi ještě i dnes tu a tam udělí nějakou tu radu do života. A na toaletu v naší domácnosti si prostě občas odskočí i kašel.
